Svatba

Co máme dělat, chceme-li mít svatbu v kostele?

 Svatba v kostele (církevní sňatek) je možná, pokud je aspoň jeden ze snoubenců pokřtěný a u žádného z nich není překážka předchozího manželství.

Nejprve si s dostatečným předstihem dohodněte datum svatby a pak, asi tři měsíce před svatbou, se setkáme a domluvíme podrobnosti. Počítejte s několika setkáními na faře.

 Asi tři měsíce před svatbou navštivte matriku Městského (Obecního) úřadu, místně příslušnou k místu svatby s občanskými průkazy a rodnými listy. Tam s vámi sepíší Protokol o uzavření manželství, který přinesete na faru. Dále budete potřebovat aktuální potvrzení o křtu, který vám vystaví v místě křtu (lze obvykle poslat poštou).

Máme uzavřený civilní sňatek, chtěli bychom ale uzavřít sňatek církevní. Je to možné?

Ano. Jedná se o takzvanou validaci sňatku. Postup je obdobný jako v případě církevního sňatku (viz výše), jen místo Protokolu o uzavření manželství donesete oddací list.

Jeden nebo oba snoubenci jsou rozvedení. Je v takovém případě církevní sňatek vyloučen?

Často není, ale záleží na dalších okolnostech. Zejména na tom, byl-li předchozí sňatek civilní či církevní, kdo z manželů byl v době prvního sňatku pokřtěný, atd. Církevní právo stanovuje pro každou takovou situaci konkrétní postup.

Jak vnímá manželství církev?

Bůh, který stvořil člověka z lásky, jej také povolal k lásce; to je základní a vrozené povolání každé lidské bytosti. Vždyť člověk je stvořen k obrazu a podobě Boha, který „je láska“ (1 Jan 4,8.16). Protože Bůh ho stvořil jako muže a ženu, jejich vzájemná láska se stává obrazem absolutní a nepomíjivé lásky, jakou Bůh miluje člověka. V očích Stvořitele je to dobré, velmi dobré. A tato láska, které Bůh žehná, je určena k tomu, aby byla plodná a uskutečňovala se ve společném díle ochrany stvoření: „Ploďte a množte se, naplňte zemi a podmaňte si ji“ (Gn 1,28)

[KKC, § 1604]

Povolání k manželství je vepsáno do samé přirozenosti muže a ženy, jak vyšli z rukou Stvořitele. Manželství není čistě lidské zřízení, přes všechny změny, kterými prošlo během staletí, v různých kulturách, sociálních strukturách a v duchovních postojích. Tyto rozmanitosti nesmějí dát zapomenout na společné a trvalé rysy. I když důstojnost této instituce nevysvítá všude se stejnou jasností, existuje ve všech kulturách určitý smysl pro velikost manželského spojení, protože „šťastný život člověka i lidské a křesťanské společnosti těsně souvisí s dobrým stavem manželského a rodinného společenství“.

[KKC, § 1603]

Manželské spojení muže a ženy je nerozlučitelné: sám Bůh je uzavřel. „Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj“ (Mt 19,6). Toto jasné zdůrazňování nerozlučitelnosti manželského svazku mohlo vzbuzovat rozpaky a zdát se neuskutečnitelným požadavkem. Ježíš nicméně neuložil manželům neúnosné a příliš těžké břemeno, mnohem těžší než Mojžíšův zákon. Protože přišel obnovit původní řád stvoření, rozvrácený hříchem, sám dává sílu a milost žít manželství v novém duchu Božího království. Jestliže manželé následují Krista, přemáhají sami sebe, berou na sebe svůj kříž, budou moci „pochopit“ původní smysl manželství a žít je s Kristovou pomocí. Tato milost křesťanského manželství je ovocem Kristova kříže, pramenem každého křesťanského života.

[KKC, § 1614-1615]