Apokalypsa za dveřmi

Současná situace je pro spoustu z nás velikým zdrojem stresu a nejistoty. Lock-down ale s sebou přináší i trochu volného času navíc, který můžeme využít ke sledování sociálních sítí našich politiků, což náš stav ještě zhorší. A nebo si místo toho můžeme přečíst třeba dobrou knihu. Pro druhou skupinu přinášíme následující knižní tip.

Knižní tip na podzimní lock-down:

Michael D. O’Brien – „Otec Eliáš Apokalypsa“ a „Eliáš v Jeruzalémě“

Když mi můj zpovědník na začátku koronavirové krize doporučil O’Brienův román, se slovy, že je to příhodné čtení na tuto dobu, měl jsem pocit, že v šílenství médií i politiků ohledně přicházející pandemie nemoci Covid-19 spatřuje eschatologické vyvrcholení našich neslavných dějin. Po přečtení knihy je mi ale jasné, že tou „dobou“ myslel spíše posledních pár desítek let, a více než naplňování autoritářských ambicí některých českých i světových státníků ho spíše znepokojuje společenský a morální stav lidstva, které se od konce baroka (a nebo spíše od spáchání prvního hříchu v Edenu) žene za něčím, co se mnohým zdá být Světlem, ve skutečnosti se ale jedná jen o „zářivou Temnotu“. Osvícenství a agnosticismus, sociální darwinismus a Nietzscheho Nadčlověk, marxismus a ateismus, kapitalismus a Mamon, liberalismus a Tolerance. To je nepřetržitý řetězec sociálně-politických experimentů a jejich božstev, jež za sebou během posledních dvou set let zanechaly miliony mrtvých a miliardy zotročených lidí, kteří ztratili naději a víru v Boha. A nakonec přichází New Age. Náboženství všech a pro všechny, které po nás nic nechce, a zadarmo nám přináší nového Krista. Kosmického Krista, kterého najdeme, když se obrátíme zcela do sebe. Antikrista. Jen musíme být tolerantní k ostatním. Natolik tolerantní, abychom se vzdali toho opravdového Krista. Má-li lidstvo podlehnout Lži, je třeba nejprve někam odklidit Pravdu.

*Luca Signorelli – Kázání a skutky Antikristovy (1499)*

Michael O‘Brien považuje situaci ve světě i v Církvi za tolik vážnou, že se nebál do těchto kulis umístit své umělecké zpracování knihy Zjevení sv. Jana. Hlavním hrdinou dvoudílného románu je David Schaffer, karmelitánský kněz s divokou minulostí, jež je povolán z bezpečí zapadlého kláštera ve Svaté zemi do Říma, aby vykonal důležitou diplomatickou misi. Jeho cílem je kontaktovat Prezidenta Sjednocené Evropy, nejmocnějšího politika světa, mírotvůrce, humanistu, akademika, vynikajícího řečníka, zachránce lidstva a dárce naděje v jedné osobě. A hlavně člověka odhodlaného zničit Církev, jako poslední překážku na cestě lidstva k opravdové Svobodě. Papež (v prvním díle značně inspirován Janem Pavlem II.) je od počátku k Prezidentovi velice podezíravý a obává se, že je zcela v rukou božího Nepřítele. Posílá proto Schaffera, který byl před svou konverzí sám vrcholným politikem státu Izrael a do kterého tehdy také řada lidí vkládala veliké naděje, aby Prezidenta varoval a pokusil se jej zachránit. To, co následuje je těžko popsatelný, leč velice dobře čtivý a napínavý mix bondovky, karmelské mystiky, extraktu ze spisů pouštních otců, cestovatelského průvodce, učebnice dějepisu a katechismu katolické církve.

„Bratrům protestantům to musí připadat jako zcela nepokrytá katolická indoktrinace“

Schaffer je během své mise neustále konfrontován se svou slabostí a nemohoucností, jeho přátelé umírají při různých „nehodách“ jako na běžícím páse a i on se nakonec stává psancem. Jeho jedinými zbraněmi a posilami jsou modlitba, půst, adorace, eucharistie, pomoc andělů i světců (bratrům protestantům to musí připadat jako zcela nepokrytá katolická indoktrinace nejtěžšího kalibru). Kdykoliv se hlavní hrdina rozhodne vzít věci do vlastních rukou, skončí to fiaskem. Když se naopak odevzdá do Ježíšových rukou, ocitne se většinou v ještě komplikovanější situaci, ze které je ale nakonec vždy, často i zázračně, zachráněn. Ačkoliv se mu dostává neustálé duchovní posily, v tváří tvář utrpení svých přátel i své milované Církve je neustále zmítán pochybnostmi a musí stále zápasit, aby si uchoval svou víru. Přes všechen bondovský lak je uvnitř David Schaffer obrazem každého z nás – křehká osoba, která skrze své vnitřní zápasy i zranění druhých poznává své pravé já, a ve svém odevzdávání se Bohu zjišťuje, jak je zcela nepochopitelně vtahována do života Trojice.

O’Brien nám představuje Antikrista jako člověka, kterého téměř celá společnost považuje za „dobrého“ – velký humanista, mírotvůrce, sjednotitel. Má jen jednu drobnou charakterovou vadu – on sám chce rozhodovat o tom, co je dobro a co zlo. Svou představu o ideální budoucnosti lidstva povýšil nad Boží plán s námi. Představa Antikrista, jakožto někoho seriózního, důvěryhodného, člověka, kterému se nedá nic vytknout, není O’Brienovým vynálezem. S tímto přelomovým konceptem přišel již Vladimír Solovjev ve své Legendě o Antikristovi. Nicméně O’Brien Solovjevovu povídku rozvinul do nebývalé hloubky. Kniha je totiž prošpikována duchovními poselstvími a neustále před nás staví jedno filozofické dilema za druhým. Pokud se rozhodnete, že si budete pasáže, které vás nějak silně oslovily, zatrhávat, budete nakonec jen těžko hledat dvoustranu, na které by nic k označení nebylo.

„Nakonec zcela nepokrytě volají po zrušení pontifikátu a rozložení církve“

Velice silná mi přišla pasáž, kde bývalý šéfredaktor významného katolického časopisu v USA a blízký přítel hlavního hrdiny popisuje okolnosti, za nichž jsou postupně infiltrována všechna významná katolická média pokrokovými liberály, kteří nakonec získávají v těchto médiích kontrolu a svou mediální moc pak využívají k podsouvání nekatolických názorů katolickým čtenářům, až nakonec zcela nepokrytě volají po zrušení pontifikátu a rozložení církve. V důsledku toho se mění i názorové přesvědčení laiků i kněží. Ti, kdo byli dříve zdravým středem, jsou najednou označováni za bigotní konzervativce, liberálové jsou označováni za střední proud a zcela radikální buřiči dostávají nálepku pokrokových liberálů. Když se člověk podívá, jak se například v posledních měsících zcela zdeformovala veřejná debata v USA a odhalila tak hranice „svobody“ slova a názorovou vrtkavost společnosti, která je vždy utvářena hlasitými menšinami a nikoliv mlčící většinou, je jasné, že O’Brienova vize nepůsobí nikterak přehnaně.

O tom, že O’Brien příliš nepřehání, když situaci v Církvi blízké budoucnosti představuje jako zoufalou až beznadějnou, se může přesvědčit každý z nás, když se podívá po svých katolických známých. Jistě nepotrvá dlouho, než mezi nimi najdete jedince, kteří rozvíjí svůj duchovní růst pomocí eneagramu, kreslí křesťanské mandaly, při modlitbě užívají zenové techniky, relaxuje při cvičení jógy a neduhy těla léčí homeopatií či biorezonancí. Zkusit se má všechno, ne? Osobní Zlo je překonaný koncept, který už nemá v našich myslích žádné místo. Teď tam místo něj vládne Tolerance a Otevřenost. Tato intoxikace společnosti (i té křesťanské) je holý fakt, který nemůžeme jednoduše změnit. Co ale udělat můžeme, je to, co udělal David Schaffer – odevzdat se do Kristových rukou a následovat ho všude tam, kam nás povede. Třeba i na Kalvárii.