Smíření s Bohem

Co mám dělat, chci-li jít ke zpovědi?  

Podmínkou ke zpovědi (nebo-li k přijetí svátosti smíření) je křest a lítost nad osobními hříchy. Zpovídám vždy půl hodiny před mší svatou (v neděli podle času). Nebo je možné domluvit setkání na faře. V případě zpovědi po mnoha letech doporučuji tuto možnost. Nemusíte se bát, jsem vázán zpovědním tajemstvím a snažím se být laskavý ke hříšníkům, neboť i já jsem hříšník. Ujišťuji vás, že upřímná zpověď projasní váš život a přinese vám radost.

V naší farnosti je kněz k dispozici pro svátost smíření každý den půl hodiny před mší svatou (kromě úterý a neděle). Viz pořad bohoslužeb.

Svátost smíření v katolické církvi

Lidské srdce je těžkopádné a zatvrzelé. Je třeba, aby Bůh dal člověku nové srdce. Obrácení je především dílem Boží milosti; ta nám dává, abychom se ve svých srdcích k němu vrátili: „Vrať nás, Hospodine, k sobě a my se vrátíme“ (Pláč 5,21). Bůh nám dává sílu začít znovu. Tím, že naše srdce objeví velikost Boží lásky, se zachvěje hrůzou a tíží hříchu a začíná se bát urazit Boha hříchem a odloučit se od něho. Lidské srdce se obrátí, zahledí-li se na toho, který byl proboden našimi hříchy. „Upírejme pohled na Kristovu krev a uvažujme, jak byla drahá pro Boha, jeho Otce; vždyť tím, že byla vylita za naši spásu, nabídl Bůh celému světu milost obrácení.“

[KKC, § 1432]

Ježíšova výzva k obrácení a k pokání, jako již u proroků, nemíří především na vnější skutky, „žíněné roucho a popel“, posty a umrtvování, nýbrž na obrácení srdce, na vnitřní pokání. Bez něho zůstávají kající skutky neplodné a lživé; vnitřní obrácení naopak nutí k tomu, aby se tento postoj projevil navenek, kajícími úkony a skutky.

[KKC, § 1430]

Pouze Bůh odpouští hříchy. Protože Ježíš je Boží Syn, říká o sobě: „Syn člověka má moc odpouštět na zemi hříchy“ (Mk 2,10) a vykonává tuto božskou moc: „Odpouštějí se ti hříchy!“ (Mk 2,5). Ba víc: z moci své božské autority dává tuto moc lidem, aby ji vykonávali jeho jménem.

[KKC, § 1441]

Konkrétní způsob, jakým církev vykonávala tuto moc přijatou od Pána, prodělal během staletí mnoho změn. V prvních staletích bylo smíření křesťanů, kteří se dopustili zvláště těžkých hříchů po svém křtu (například modloslužby, vraždy nebo cizoložství), vázáno na velmi přísnou kázeň, podle níž kajícníci museli konat veřejné pokání za své hříchy, často dlouhá léta, než dosáhli smíření. Do tohoto „řádu kajícníků“ (který se týkal jen určitých těžkých hříchů se připouštělo jen zřídka a v některých krajích pouze jedenkrát za život. Irští misionáři v sedmém století, inspirovaní mnišskou tradicí Východu, přinesli do kontinentální Evropy praxi „soukromého“ pokání, které nevyžaduje veřejné a dlouhodobé konání kajícných skutků před přijetím smíření s církví. Svátost se od té doby provádí diskrétnějším způsobem mezi kajícníkem a knězem. Tato nová praxe předvídala možnost opakování, a tak otevírala cestu pravidelnému přijímání této svátosti. Umožňovala zahrnout do jediného slavení svátosti odpuštění těžkých i lehkých hříchů. A toto je v hrubých rysech způsob pokání, který církev užívá dodnes.

[KKC, § 1447]