Slovo na neděli

32. neděle v mezidobí

Mt 25, 1 – 13

Ježíš řekl svým učedníkům toto podobenství:

„Nebeské království je podobné deseti pannám, které vzaly lampy a vyšly naproti ženichovi. Pět z nich bylo pošetilých a pět prozíravých. Pošetilé vzaly sice lampy, ale nevzaly s sebou olej, prozíravé si však vzaly s lampami také do nádobek olej. Když ženich dlouho nepřicházel, začaly všechny podřimovat a usnuly.

Uprostřed noci se strhl křik: ‘Ženich je tady! Jděte mu naproti!’ Tu všechny ty panny vstaly a začaly si upravovat lampy. Pošetilé prosily prozíravé: ‘Dejte nám trochu oleje, lampy nám dohasínají.’ Ale prozíravé odpověděly: ‘Nemůžeme, nestačilo by pak ani nám, ani vám, dojděte si raději k prodavačům a kupte si.’

Jakmile však odešly nakoupit, přišel ženich a ty připravené vešly s ním na svatbu a dveře se zavřely. Později přišly i ostatní panny a volaly: ‘Pane, pane, otevři nám!’ On však odpověděl: ‘Amen, amen, pravím vám: Neznám vás.’

Bděte tedy, protože neznáte den ani hodinu.“

V minulém týdnu jsme vzpomínali na své zemřelé. Jsou to různé vzpomínky, závislé na našem vztahu k zemřelým a na čase, který uplynul od jejich smrti. Po počátečním šoku ze ztráty milovaného člověka přichází postupné smíření se ztrátou. To se týká nás, pozůstalých, ale co víme o zemřelých? Ať už jsou naše představy o posmrtném životě jakékoliv, většinou o zemřelém říkáme: „Chudák, už to má za sebou.“

Proč to říkáme? Jak je na tom tedy člověk, který zemřel? Předpokládejme, že se rozhodl pro život s Bohem, proč by potom měl být chudák? Pro křesťana je smrt branou do nové formy existence. Je to jeho existence, jemu určená Bohem od početí, ne pouhé rozplynutí se v Božském moři. Není divu, že chceme tento okamžik prožít v bdělosti. Nejde o fyzické bdění, ale o vnitřní pozornost, s níž křesťan čeká na setkání s Pánem. To čekání může být dlouhé, zachovat bdělost může být obtížné, zvlášť když je všude kolem tma, která zaplavuje i duši člověka. Opravdu čekáme na Pána uprostřed noci a nevidíme, je-li daleko nebo blízko, neznáme den ani hodinu setkání.

Jak důležité je mít v temnotě světlo! Jakékoli světlo, které nám umožní orientaci, které nám dá jistotu, pocit bezpečí. Vždyť ve tmě má člověk strach z neznámého a nejistého prostoru. Čadící plamének olejové lampičky není nic moc, ale pro člověka v černočerné tmě je to záchrana.

Pokud vím, všichni exegeté se shodují na tom, že olej v podobenství o deseti pannách je symbolem Boží milosti. Je to logické, co jiného by mohlo být světlem v temné duši? Bůh nabízí takové světlo každému, ne každý je však přijme. Z naší strany to vyžaduje právě bdělost, pozornost, abychom si všimli nabízeného daru, který vypadá tak nenápadně (trocha obyčejného oleje!). A především musíme být ochotní dar přijmout.

Podobenství také jasně ukazuje, že světlo Boží milosti nemůžeme přijmout od jiného člověka. Tak jako moudré panny nemohly dát pošetilým svůj olej, nemohu někomu dát Boží milost. Dárcem je jedině Bůh. Člověk může být pouhým prostředníkem. Bůh používá člověka jako prostředníka své milosti, aby člověk mohl rozvíjet a uskutečňovat svou lásku. Ať už žije jakoukoli formu své existence. Čím blíž má k Bohu, tím víc jeho milosti může rozdávat. Není to skvělé? Škoda, že na to často zapomínáme a propadáme iluzi, že nikoho a nic nepotřebujeme. Žijeme ve tmě a ani o tom nevíme. Teprve volání: „Ženich je tady! Jděte mu naproti!“ nás vyburcuje. Tehdy pochopíme, že povídání o světle nestačí, že je třeba udělat všechno pro to, abychom světlo získali, dokud je čas. Nechtěl bych jednou ve tmě doklopýtat před zamčené dveře a slyšet: „Amen pravím ti: Neznám tě.“

P. Martin