Postní zamyšlení

Milí farníci, na dnešek, sobotu 13. března, jsem plánoval postní rekolekci pro farnost, kterou měl vést P. Ondřej Salvet. Ze známých důvodů ji nemůžeme uskutečnit, a tak jsem požádal P. Ondřeje o krátký text. Jistě nám bude ku prospěchu.

P. Martin

Malé zamyšlení místo rekolekce

Milí přátelé,

jistě se shodneme, že postní doba nás staví před určitou výzvu. V nějakém mládežnickém časopise dokonce v té souvislosti použili šťavnatý výraz „duchovní průplesk“. To jistě není přijatelné, kdyby se tím myslelo, že tady někdo někoho má fackovat. Ale když si představíme, že se Duch svatý může svými perutěmi dotknout naší tváře, tak proč ne. Takový průplesk by si jistě každý nechal líbit, protože je v něm především skrytá láska a útěcha. A právě útěchu bych rád alespoň krátce učinil naším tématem. Jistě máte mnozí z vás oblíbená místa v Písmu sv., která mluví právě o útěše. Na předním místě lze jmenovat úryvky z proroka Izaiáše, mnohé žalmy, Ježíšova podobenství i jeho laskavá slova, která zaznamenali evangelisté. Ale neměli bychom přehlédnout jednu věc: v Bibli je každá útěcha tak či onak propojena s výzvou.

Kdo jiný může utěšit, než Bůh? Kdyby nás neutěšil on, kdo nám pomůže? Kdo nás zachrání, abychom neskočili na lep ďábelskému skřehotání v tolika uhlazených podobách? V Písmu se můžeme ujistit, že Bůh skutečně utěšuje. Ovšem, znovu připomínám, Boží útěcha je vždycky spojena s výzvou. Bůh nikoho nepovolává a nevyzývá, aniž by ho zároveň neutěšil. A naopak, není útěchy bez výzvy. Příkladů je bezpočet: Mojžíš, královna Ester, Jonáš i ostatní proroci nebo cizoložnice z evangelia, kterou Ježíš utěšuje, ale také vyzývá: „už nehřeš!“ Poučení přitom zůstává stejné: Každá Boží výzva s sebou nese útěchu a naopak. Mohli bychom to dokonce použít jako určité negativní kritérium pravosti. Jak rozeznat, co ode mě chce Bůh? Jistě ne něco, co by mě zničilo, něco, co by mi nedávalo radost, něco, s čím bych nemohl žít. A když hledáme útěchu, tak tu opravdovou, Boží, jistě nenajdeme tam, kde se slibují snadná řešení, která nás nebudou nic stát, nebo kde někdo předstírá, že všechno udělá za nás a bez nás.

Na závěr bych se rád zmínil o době, kterou prožíváme, tedy o půstu. Jak růst skrze půst? Třeba tak, že se ho jen nebudeme štítit jako nepříjemného úkolu, jako nepohodlného období, které je potřeba nějak překlepat. Vždyť půst je nabitý útěchou – jako každá Boží výzva. Půst je pravý tehdy, když nám pomůže objevit radost tichou a skrytou. Půst nás nemá oslepit, ale když nám zakrývá oči nebo jiné smysly, tak jen proto, aby náš zrak a vůbec naše vnímavost nebyly otupeny náhražkami a klamným leskem nejrůznějších pokušení.

Moji drazí, přeji vám tedy tento opravdový půst. Přeji vám opravdovou útěchu, ne skřehotavé chlácholení. A přeji vám také opravdovou životní výzvu, tedy úkol a povolání, které pro každého z nás připravil starostlivý a milující Bůh, Otec veškerého milosrdenství a veškeré útěchy (2Kor 1, 3).

P. Ondřej Salvet