Mt 25, 14 – 30
Ježíš řekl svým učedníkům toto podobenství: „Jeden člověk se chystal na cesty, zavolal si služebníky a svěřil jim svůj majetek. Jednomu dal pět hřiven, druhému dvě a třetímu jednu, každému podle jeho schopností, a odcestoval. Ten, který dostal pět hřiven, hned šel, (podnikavě) jich využil a vyzískal pět dalších. Stejně i ten, který dostal dvě, vyzískal dvě další. Ale ten, který dostal jednu, šel, vykopal v zemi (jámu) a peníze svého pána ukryl. Po delší době se pán těch služebníků vrátil a dal se s nimi do účtování. Přistoupil ten, který dostal pět hřiven, přinesl s sebou pět dalších a řekl: `Pane, pět hřiven jsi mi svěřil, hle – dalších pět jsem vydělal.‘ Pán mu řekl: `Správně, služebníku dobrý a věrný. Málo jsi spravoval věrně, mnoho ti svěřím. Pojď se radovat se svým pánem.‘ Přistoupil i ten, který dostal dvě hřivny, a řekl: `Pane, dvě hřivny jsi mi svěřil, hle – další dvě jsem vydělal.‘ Pán mu řekl: `Správně, služebníku dobrý a věrný. Málo jsi spravoval věrně, mnoho ti svěřím. Pojď se radovat se svým pánem.‘ Přistoupil pak i ten, který dostal jednu hřivnu, a řekl: `Pane, vím, že jsi tvrdý člověk; sklízíš, kde jsi nesel, a sbíráš, kde jsi nerozsypal. Měl jsem strach, a proto jsem tvou hřivnu ukryl v zemi. Tady máš, co ti patří.‘ Pán mu odpověděl: `Služebníku špatný a líný! Věděl jsi, že sklízím, kde jsem nesel, a sbírám, kde jsem nerozsypal? Měl jsi tedy moje peníze uložit u směnárníků a já bych si při návratu vyzvedl i s úrokem, co je moje. Vezměte mu tu hřivnu a dejte tomu, který má deset hřiven. Neboť každému, kdo má, bude dáno a bude mít nadbytek. Kdo nemá, tomu bude vzato i to, co má. A tohoto služebníka, který není k ničemu, hoďte ven do temnot. Tam bude pláč a skřípění zubů.'“
Podobenství o hřivnách by nás mělo především vést k otázce, jaké hřivny jsme dostali. Nemá smysl hodnotit, čí hřivny jsou důležitější. Jestli si někdo přeje, aby měl hřivny svého bližního, je to nesmysl. Každý je cenný právě takový, jaký je. Hrát si na někoho jiného nikam nevede. Právě tak je špatné dělat ctnost z toho, že žádné hřivny nemáme. Není to pravda a říká-li to někdo, je to jen doklad toho, že je líný o sobě přemýšlet.
Jestliže tedy objevíme své hřivny, stojíme před otázkou, co s nimi. Máme tři možnosti. Můžeme je nechat ležet ladem, abychom náhodou něco nezkazili a prožijeme do velké míry zbytečný, promarněný život. Můžeme zneužít své hřivny výlučně k svému prospěchu, ke škodě druhých. I to nám svobodná vůle dovoluje. A konečně, můžeme hřivny využít k dobru, rozmnožit jimi dobro.
Abychom se rozhodli mezi těmito možnostmi, musíme se opět zeptat: komu jsem za své hřivny odpovědný? Pokud si odpovím, že sám sobě, že nikomu není nic do toho, co se svými hřivnami udělám, pak je mohu zneužít sobecky jen pro sebe, nebo je zakopat. Nemusím se ohlížet na nikoho. To je logické, pokud hřivny jsou jen výsledkem náhodného uspořádání nukleových kyselin v mé DNA.
Ale ono tomu tak není. Hřivny jsou dar. Nedostal jsem je od lidí, ti mi jen pomohli je rozvinout, nedostal jsem je od přírody – fyzikální a chemické síly mi nemohou něco dát, protože nemají vědomí. Dostal jsem je od Boha, který chtěl, abych dostal právě ty hřivny, které mám. Jemu jsem za ně odpovědný především.
Určité hřivny jsem dostal s určitým záměrem. Aby můj život měl smysl. Bůh má právo požadovat úroky. Ne pro sebe, on je nepotřebuje, ale kvůli nám lidem, kteří tak zhodnotí svůj život, kvůli světu, který se tak o něco víc přiblíží nebeskému království. Nejcennější hřivnou, která má nejvýznamnější vliv na kvalitu světa, je posvěcující milost. Skrze ni dává Bůh nadpřirozenou hodnotu všemu, co děláme, i našemu životu. Tato hřivna je darem nade všechny dary a jsme za ni odpovědni. Vždyť na ní závisí osud celého světa.
P. Martin
