Rozhovor se členy farní charity (1. část – o konverzi)

Pro další farní interview jsem si vybral dva členy farní charity – Hynka R. a Ivanu S. Původně jsem se chtěl zajímat o činnost farní charity, ale vzhledem k tomu, že jsme se u stolu sešli tři konvertité, rozhovor se stočil zcela jiným směrem. V dnešním článku vám přináším první část tohoto minimálně pro mě velice zajímavého rozhovoru.

JR: Ivano, co tě přivedlo k tomu, nechat se pokřtít?

I: V životě jsem prožila různé negativní události, které mě přivedly k tomu, abych se otázkou víry zabývala. Můj křest byl ale spíše taková “náhoda”. Otci Timotejovi jsem psala, že bych se chtěla o víře bavit, ale nezávazně, a že se pak sama rozhodnu, ke které církvi se přikloním. Hrozně mi totiž chybělo, že jsme ve škole neměli náboženství. A těch pár informací, co jsem měla, bylo velice zkreslených. Věděla jsem, že jsou katolíci, evangelíci, jednota bratrská, československá církev husitská a já nevím co ještě. Chtěla jsem se o každé církvi něco dozvědět a pak si vybrat. Ale to byl omyl. Tady to byla najednou příprava ke křtu (smích).

JR: Se asi otec Timotej zapomněl zmínit.

I: On říkal, že to můžeme absolvovat a teprve na konci se dobrovolně rozhodnout, jestli se necháme pokřtít nebo ne. Během té téměř roční přípravy mě to oslovovalo stále víc… A tak jsem se nechala pokřtít. Vůbec toho nelituji, bylo to nejlepší rozhodnutí mého života. A je to čím dál tím lepší. Ze začátku jsem si říkala: „Teď jsem pokřtěná, chodím v neděli do kostela, a co?“ Ale ono se to začalo postupně nabalovat a prožitek víry byl čím dál tím hlubší. Vnitřně mě to velice zklidnilo. Já jsem ke křesťanství přišla přes vlnu New Age, nějaké negativní zážitky, a neustálé hledání, kam se v životě vydat. Ve křtu se všechny ty roztříštěné cesty slily v jednu a strašně mě to zklidnilo, protože už nemusím řešit otázky: „Kam jít?“ , „Jak?“, „Která „energie“ mě oslovuje?“, apod.

JR: Já si myslím, že do tohoto stavu hledání se dostanou v určitém období života skoro všichni lidé, ale pak to něčím udusí nebo odloží stranou.

I: Nebo na to nabalí hromadu dalších věcí a tu jednu podstatnou už v tom nenajdou. Třeba New Age je v tom hodně zrádné, zahrnuje v sobě všechno možné, od karet, kamenů, energie ze stromů, rei-ki, a já nevím co všechno. Člověk si k něčemu přičichne a za chvíli jde zkoušet zase něco jiného.

JR: Aby si mohl každý vybrat.

I: Bylo toho tolik, až se mi to zdálo divný. Zkusila jsem třeba mandaly, ale nic jsem necítila. „No ty seš strašně uzemněná, ty to cejtit nemůžeš,“ jsem se akorát dozvěděla od různých guru. A pak třeba konstelace. Nějaký člověk řešil, že se mu neustále rozbíjí jakýsi křišťál a nechával si dělat konstelaci, proč se to děje. A my jsme tam hráli každý z nás nějaký kámen. Nevím, jestli ti ostatní opravdu něco cítili, nebo to jen přehrávali, ale já jsem nic necítila a připadala jsem si jednoduše jako blázen. Teď se tomu směju, ale tenkrát jsem to brala vážně. Všichni ti lidé to berou vážně. Do toho se míchají všechny možné východní filozofie. Navíc se v tom točí ohromné množství peněz. Vidím to všude ve svém okolí, kolik lidí nosí kameny po kapsách, doma mají oltáříky,…

JR: New Age navíc proniká čím dál více i do křesťanství – křesťanské mandaly, zenová meditace v modlitbě,…

I: Mě naštěstí oslovily právě ty křesťanské prvky, protože New Age mluví i o Kristu, a tak mě to nakonec ke křesťanství přivedlo. To ostatní šlo pryč. Teď mám jen jednu cestu.

A co ty Hynku?

H: To je těžká otázka a vlastně jednoduchá. To co popisujete, ten stav hledajícího srdce jsem pociťoval dlouhou dobu. Ale volání Boha jsem vždycky nevyslyšel. Už od mladého věku se mě pokoušel oslovit, ale vyšlo mu to až po mé čtyřicítce. Když jste popisovali, jak pocházíte z ateistického prostředí, tak si nemohu nevzpomenout na mou babičku – dej jí Pán Bůh nebe – která byla hluboce věřící evangelík. Ona mi dala první impulzy ve vztahu k Bohu. Učila nás modlitby, brala nás do kostela, ale já jsem to jako dítě nevnímal úplně dobře, protože nás vysloveně nutila. To nebyl ten úplně správný přístup. Když to vidím zpětně a vím o co jí šlo – nechtěla nic menšího než spásu našich duší – tak ji chápu, ale ten způsob byl nešťastný. Ona měla víru v srdci a nepotřebovala ji rozumově zpracovat a tak nechápala, že pro další lidi je důležité pochopit, proč ty věci jsou tak jak jsou. Takže tohle volání jsem nevyslyšel. Potom jsem se na vojně seznámil s člověkem z katolické rodiny, s kterým jsme se následujících deset let vídali a často se bavili o víře, tam to šlo právě přes rozumové uchopení, spoustu věcí mi dokázal hezky vysvětlit, ale na druhou stranu nepřišel žádný duchovní impuls. Pak nastalo období hledání, protože jsem neustále pociťoval vnitřní touhu poznat sám sebe, najít odpovědi na otázky proč jsme tady, jaký má náš život smysl. A tak jsem nastoupil na cestu sebepoznání skrze psychologii. Absolvoval jsem terapeutické výcviky a hodně jsem se tomu věnoval. Naštěstí jsem se nepotkal s lidmi, kteří by mi škodili. Na konci výcviků jsem pouze zjistil, že odpovědi na mé otázky jsem stále nedostal.

Potom se mi v životě staly takové zajímavé, a ne příliš radostné události, které můj dosavadní život úplně a zcela převrátily. Dnes za ně děkuji, beru to, co se stalo, jako opravdu silné „dloubnutí do žeber“ od Pána Boha, abych si konečně uvědomil, co dělám špatně. V té době jsem se ocitl tady na faře u otce Timoteje, řešili jsme nějaké dokumenty, nic duchovního, a když jsme skončili, tak mi řekl, že za půl hodiny začíná první setkání katechumenů a jestli nechci zůstat. A bylo rozhodnuto. Toto zavolání už nešlo neslyšet.  

Na začátku katechumenátu jsem si nebyl jistý, jestli křesťanskou víru dokážu přijmout. Moje první rozumové zdůvodnění bylo ryze neduchovní, v tu dobu jsem se hodně zabýval svým rodokmenem, pátral jsem po matrikách a viděl jsem ty generace a generace mých předků, kteří byli všichni katolíci, takže z počátku jsem chtěl hlavně navázat na tradici. Ale v průběhu katechumenátu pak začala přicházet opravdová víra, v srdci, a to poměrně silně. A zůstala mi do teď. A doufám, že ji časem budu schopen předat i mým potomkům. Díky přístupu mé babičky vím, jak to nedělat, ale trápí mě, že nevím, jak to mám udělat.

JR: Tak tuhle otázku si s manželkou klademe neustále.

I: Mně se dneska ráno vybavil citát „Přej a bude ti přáno, dej a bude ti dáno“. Když jsi mluvil o tom, jak se ti otevřelo srdce, tak jsem si na něj vzpomněla. Křesťanství po člověku sice žádá, aby dával, ale dostává mnohem víc. Dostává lásku, odpuštění, Dobro. To se mi na křesťanství strašlivě líbilo a proto jsem se rozhodla, že do toho půjdu.

H: Já musím ještě dodat, že pro mě největším objevem po křtu bylo uvědomění, že víra není svazující, plná zákazů a příkazů, jak se řada lidí domnívá. Podotýkám, že jsem si to tehdy také myslel, ale že situace je přesně opačná. Víra člověka osvobozuje, v Desateru a v životě s Pánem Bohem je úplná svoboda. A musím souhlasit s Ivanou, že toto člověku přináší zklidnění.

JR: A taky jasný směr.

I: Ano, dokud člověk stále hledá a neví, kde je a co je, je život strašlivě vysilující.

H: Je to taková kotva, která člověku pomůže k orientaci. Pravda, často prosím Boha, aby mi dal rozum, abych tu správnou cestu poznal, a ne vždycky se mi to daří uslyšet. Sice někdy asi dělám různé kličky, ale základní trajektorie je jednoznačná.

I: Ony ty kličky mají také smysl, člověku pomůžou utvrdit se v tom, že cesta, okolo které kličkuje, je správná. Málokdo jde přímou cestou, ani většina světců ne.

H: Já jsem třeba hrozně netrpělivej a Bůh mi leckdy klade do cesty překážky, které jsou jako ušité k tomu, aby mi pomohly tu trpělivost získat. Pravda, občas se na Něj trošku hněvám, jestli jich už nebylo dost, ale asi nebylo (smích).

JR: Já se taky často hněvám, ale když se pak podívám zpětně, tak vidím, že to všechno mělo smysl.

I: Já jsem se na Pána nikdy nehněvala, já se hněvám spíš na sebe, že jsem tak nepoučitelná.

H: Neříkám, že vedu s Bohem nějaký půtky, ale přemýšlím, jak to se mnou teda myslí, často si pak  vzpomenu na Jóba.

JR: Případně na jeho „kamarády“.

H: Různé radílky, kterými je člověk taky obklopen. „Všechno děláš špatně…“

JR: Případně: „Je to Boží vůle, se s tím smiř. Kdybys nebyl takovej hříšník, Bůh by tě takhle netrestal!“

H: To narážíš na další velkou věc, že spousta lidí – včetně mě, než jsem Boha poznal – mají pocit, že nás Bůh neustále za něco trestá.

I: Všechno se dá vysvětlit různými způsoby, já si myslím, že žádné náboženství není zlé, ale podívejme se na islám, co se z něj stalo. Já si vždycky říkám, že jak je islám mladší, tak nakonec k nějakému obrození také dospějou. Křesťané také nebyli vždycky beránkama.

JR: To si Ivano nemyslím. Vnější náboženské formy se sice v čase vyvíjejí, ale jádro zůstává stejné. Když se podíváš na křesťanské světce napříč staletími, vykazují stejné základní vlastnosti: láska k bližnímu, pokora, střídmost, poslušnost, laskavost, soucit, horlivost pro Boha, úcta k Bohorodičce, úcta k eucharistii, láska k Církvi apod.

I: Jde ale o výklad víry. Co třeba křižácké výpravy a jiná zla napáchaná ve jménu víry?

JR: Ideálem křesťanství je Ježíš Kristus. Bez ohledu na to, jestli někdo o sobě prohlašuje, že je či není křesťan, je snadné říci, jestli to či ono chování směřuje k tomuto ideálu, a nebo se od něj odklání a jestli tedy je či není křesťanské. Ideálem islámu je Mohamed…

I: Já jsem Korán nečetla, ale byla jsem v islámských zemích a lidé tam jsou nešťastní, že je vnímáme jako teroristy. I oni znají Marii a Ježíše. Tak doufám, že vývoj jejich náboženství dospěje do takové „hodné“ fáze.

JR: Nedospěje.

I: Ani tuhle iluzi nemám mít?

JR: Ne. Ideál křesťanství je 2000 let stále stejný. Akorát ho každý dokážeme následovat ve větší či menší míře, či vůbec. A třeba křižácké výpravy také nejsou černobílé. První křížová výprava nebyla ničím jiným, než reakcí evropských království na prosbu o pomoc byzantského císaře po tom, co muslimská vojska postupně dobyla římské provincie v severní Africe, Svatou zemi a po bitvě u Mantzikertu hrozilo, že seldžudští Turci dobijí a vyplení i celou malou Asii, samotné srdce Východořímské (Byzantské) říše. To všechno byla křesťanská území.

I: Ta původní myšlenka byla možná ušlechtilá, ale co se s ní pak stalo. A to nejsou jen křižácké války.

JR: Pak se z toho samozřejmě pro řadu dobrodruhů stala honba za ziskem, ale to se v dějinách stává neustále, že dobré ideály se překroutí a vyústí v něco zcela opačného.

H: Já myslím, že všechny tyhle otázky se dají smrsknout na jeden bod – člověk je nedokonalý a jako takový dělá nedokonalé věci. Některé skutky našich předků byly nedokonalé hodně, ale to neubírá na životě Ježíše Krista ani stébélko. To že si pak někdo vzal do úst jeho jméno a páchal přitom špatné věci Ježíšův život ani jeho učení nikterak neumenšuje. I dnes se v katolické církvi i v jiných náboženstvích dějí špatné věci. Lidi jsou takoví, jací jsou.

I: Já jsem původně chtěla ukázat jen to, že i dobré věci se dají špatně vyložit a dala jsem za příklad ten islám. I v něm je spousta dobrého, celý Korán není negativní.

JR: Jádro problému je už v základech těch dvou náboženství. Křesťanský Bůh je Trojice, je to vztahová bytost, která je od začátku schopná dávat a přijímat lásku. On je Láska. (Opravdu, ne jako metafora.) Kdežto Alláh, je pouze jeden a k tomu, aby mohl dávat lásku a být milující, nutně potřebuje stvoření.

H: Já bych tu debatu posunul oslím můstkem dál, a sice, že otázky, které tu teď řešíme, jsou přesně ty, které často slyšíme od lidí, se kterými se setkáváme a kteří nejsou věřící.

JR: Já si myslím, že je dobré být na tyhle diskuze připravený a mít nějaké argumenty v kapse.

I: To se týká i Starého zákona. Jeden můj kamarád mi řekl, že nemůže přijmout víru, dokud se církev nevzdá Starého zákona.

H: Bibli můžeme číst několika způsoby. Mě se líbí teze, kterou vyslovil, tuším, otec Halík, že je možné Bibli brát vážně, nebo doslova, je to podobné, jako když koukáme například na Cameronův film Titanik. Skutečná historická událost se tu mísí s romantickým příběhem, který je ale smyšlený. Stejně tak je třeba přistupovat k Bibli. Nachází se v ní interpretované příběhy, které vycházejí ze skutečných událostí, ale člověk je nemůže brát úplně doslova.

JR: Na druhou stranu jsou tam i pasáže, které člověk doslova brát musí.

H: Jasně, určitě, ale pak jsou tam pasáže, které jsou míněny jen jako příběh.

JR: To je na Písmu to těžké. Jsou tam věci, které jsou míněny jako metafora a člověk je musí brát jako metaforu, pak jsou tam věci, které by měl člověk brát doslova, a pak jsou tam věci, které je potřeba brát doslova a i jako metaforu. A nakonec, když člověk čte Písmo v Duchu svatém, tak z toho leckdy vyleze ještě něco úplně jiného. A všechny tyhle vrstvy se navzájem prolínají a navenek to pak vypadá dost chaoticky.

H: Tady se dostáváme k dalšímu důležitému bodu, který mi hodně leží na srdci. Předpokládám, že když jsme tady všichni konvertiti, máte to asi podobně jako já.  Chybí mi jedna věc. Tradiční katolické rodiny s nepřerušenou tradicí mají obrovskou výhodu v tom, že dokáží z generace na generaci přenášet víru a způsob, jak ji žít. Já zatím stále nevím, jak žít víru, jak ji implikovat do každodenního života. Ale myslím si, že správná cesta vede přes Bibli. Přiznávám se, že ji úplně pravidelně nečtu, byť bych měl, ale častokrát se mi stalo, že když jsem cítil nějaké vnitřní hnutí a otevřel jsem ji a – celkem náhodně – jsem v ní nalistoval, často jsem našel pasáž, která mi osvětlila nějakou životní situaci, kterou jsem řešil. Můj návod na čtení Bible je následující: nečíst ji chronologicky ale spíš se v ní někam ponořit a meditovat nad tím textem a nechat se jím oslovit. Nikdy asi nebudu biblistou, abych ji hlouběji studoval. Spíše je pro mě zdrojem, ze kterého mohu čerpat duchovní posilu. Celé to je ale moje představa, kterou zatím nemám životem úplně ověřenou. Nemám z dětství žádné základy, na kterých bych mohl stavět a ke kterým bych se mohl vracet, když tápu.

JR: Já si zase často kladu otázku, co vlastně můžeme dětem předat. Nepředáváme náhodou jen vnější náboženskou formu?

I: Už to, že člověku přijdou věci spjaté s vírou zcela přirozené, je velký přínos. Já si v kostele připadám stále jako nějaký nováček, který pořádně neví, co má dělat. Navíc v mém okolí nemám nikoho věřícího a tak se nemám s kým radit ani s kým sdílet. A běžet na faru za panem farářem pokaždé, když se chci na něco zeptat, to v žádném případě nechci, když vím, kolik toho má na starosti. Výsledek je, že moje víra je taková plochá, nejdu úplně do hloubky, protože zkrátka nevím jak. Ze začátku jsem měla věřící kamarádku, s kterou jsme o těchto věcech debatovaly a jely jsme třeba i na víkend do kláštera, ale nějak to odeznělo, každá teď řešíme svoje starosti… Za těch pár let se z mé víry stala spíše rutina. A musím říci, že mě to mrzí. Ze začátku jsem se spoustou věcí nesouhlasila, nepřijímala jsem je. Třeba taková nedělní povinnost – co mi má kdo co nakazovat, kam v neděli půjdu…

JR: Je skvělé slyšet, že s tím zápasil i někdo jiný (smích).

I: Tak všechny tyhle rozpory jsem nakonec překonala a ty věci jsem dobrovolně přijala, ale tím to skončilo. A když si Hynku říkal, že Bibli čteš jen občas, tak já se musím přiznat, že ji nečtu už vůbec. To je knížka, kterou si člověk v autobuse nepřečte – přeci jen je na to potřeba klid a soustředění.

JR: Já si myslím, že ta Hynkova metoda se dá použít i za takových podmínek.

I: Jenže já jsem už ve stavu, že mě to ani nenapadne.

JR: Proto jsem si na to vyhradil pevný čas. Když přijdu ráno do práce, tak si na půl hodiny Bibli otevřu a čtu si v ní. Někdy namátkově, jindy systematicky. Někdy se nestane vůbec nic a jindy mě tam něco osloví, občas i hluboce zasáhne. Sice zde hrozí nebezpečí, že se to stane rutinou, ale zase se tím zajistí, že se na to nezapomene.

H: Myslím si, že cesta, jak být s Pánem Bohem, je vlastně docela jednoduchá, skrze časté přijímání svátostí a osobní modlitbu, ať už je to ranní modlitba nebo modlitba před jídlem, nebo večer před usnutím. Věřím, že se potom nemůže stát, že by člověk plul jenom jen tak „po povrchu“.

I:  Já vím, ale mně i tohle přijde jako povrch. Ráno se pomodlit, před jídlem, večer, desátek růžence,… To je prostě málo. Mrzí mě, že si na Boha nevzpomenu i mezi tím, že neudělám něco víc, že dělám jen ten naprostý základ.

JR: Už to, že to takhle cítíš je ale pozitivní stav.

I: Ale já se zkrátka nedokopu tu Bibli otevřít.

JR: V tomhle máme obrovskou výhodu s manželkou, že se kopeme a táhneme navzájem. Protože člověk má v duchovním životě neustále nějaké vlny, období vyprahlosti a potom zase duchovní nadšení. A když nemáme sílu ani jeden z nás, tak nás zase popohání naše děti.

I: To je to, co mě tak strašně mrzí, že v mém okolí není nikdo, s kým bych to mohla sdílet. Ze začátku jsem musela čelit vyloženě odporu ze strany příbuzných: „Ty už jdeš zase do toho kostela? Se tam rovnou vodstěhuj.“ a podobně. Když člověk necítí sílu víry, Boží dobrotu, je zatrpklý a zahořklý životem a vidí jen sám sebe, tak to nedokáže pochopit. Bylo to hodně těžký.

H: To mluvíš o manželovi?

I: Ne, naštěstí ne, to bylo o jiném členu rodiny. Ale hrozně mě mrzí, že nejsem schopná Boha „prodat“, aby ho alespoň můj manžel přijal. Nedokážu ho přimět k hlubší touze Boha hledat, aby mohl sdílet víru se mnou. Na druhou stranu si říkám, že má dost času, mně to taky trvalo hodně dlouho. On je věřící ve stylu „někde něco je“, a přes tohle jsem se k Bohu dostala i já, byť to trvalo roky. Věřím – a modlím se za to každý den – že správnou Cestu také najde a toho jediného pravého Boha přijme.

JR: Já si myslím, že to je to nejlepší, co pro něj můžeš dělat – pravidelně se za něj modlit. Modlitba mezi manžely je velice silná.

H: To mohu potvrdit, vzhledem k tomu, jak došlo ke konverzi mé manželky.

I: To jsem se chtěla zeptat, jak si ji k tomu…

H: …přinutil? (smích)

I: Ne přinutil, přesvědčil.

JR: Hádám, že jsi ji vzal za otcem Timotejem…

I: …podepsat nějaké papíry (smích).

H: Vše obstaral Pán Bůh. Začalo to u otce Timoteje, samozřejmě. Po mé druhé zpovědi jsem se s otcem ještě bavil o Gábině, tehdy to ještě nebyla má manželka, Timotej mluvil dost napřímo, skoro mi to připadalo surový, když mi řekl, že jestli také nepřijme Krista, budu to mít s vlastní vírou v životě opravdu těžký a také že to nemusí vydržet náš vztah. Mě to tenkrát dost zasáhlo a říkal jsem si, co mám dělat? To je úplně neřešitelná situace, nutit ke konverzi jsem ji nemohl a hřešit proti šestému přikázání jsem ale také nechtěl. Timotej mi tehdy dal můj první růženec a kartičku s Korunkou k Božímu milosrdenství, kterou jsem dostal jako rozhřešení.  Večer jsem si k tomu sedl, Gábinka byla zrovna někde pryč a já vůbec netušil, jak se Korunka k Božímu milosrdenství má modlit, a tak jsem se na každém korálku růžence pomodlil všechny modlitby, takže místo nějakých pěti, deseti minut mi modlitba Korunky zabrala více jak hodinu. A po celou dobu těch mých usilovných modliteb jsem myslel na Gábinku. Když se pak později večer vrátila, zčistajasna se mě zeptala, jestli bych ji nemohl říci, jak jsem ke své víře vlastně dospěl a co se ve mně teď odehrává. Když jsem jí to vyjevil, tak jen pokývala hlavou a asi za týden se mi řekla, že má nějaké otázky, ale že by se chtěla přihlásit do katechumenátu. Taková je síla modlitby… 

konec první části