Rozhovor s katechetkou Klárou Baslíkovou

Předávat živou víru v Boha je dle mého názoru prvořadým úkolem křesťanských rodičů. V tomto náročném podniku by jim měl pomoci i farní katecheta či katechetka. Leckdy se však stane, že rodiče i katecheta svorně spolupracují spíše na traumatizaci svěřených dětí, než na jejich duchovním růstu. Mezi mými přáteli se najde řada bývalých křesťanů, kteří takovou nešťastnou formací prošli. A jaká je situace v naší farnosti? Jsou naše děti v dobrých rukou, či jsou vydány napospas zákoníkovi, který jim předkládá Boží Slovo jako telefonní seznam a nutí je učit se nazpaměť celý Leviticus? Abych zjistil skutečný stav věcí, rozhodl jsem se požádat o rozhovor naší katechetku Kláru Baslíkovou…

Odkud Kláro pocházíš a jak ses dostala k výuce náboženství?

Pocházím z Moravy, což každý hned pozná na mém přízvuku. Náboženství vyučuji od roku 2004. S výukou jsem začala v mé rodné obci v Otaslavicích a ve vedlejší farnosti v Brodku u Prostějova. Po roce jsem se vdala a s manželem jsme se přestěhovali sem do středních Čech. Od roku 2005 už vyučuji v Novém Strašecí.

Před tebou tu náboženství někdo učil?

Tehdy tu působil otec Vít Uher a moc si přál, aby mu někdo s výukou pomohl. Dokonce se mně  později svěřil, že se modlil, aby sem přišel nějaký pastorační asistent. Jeho modlitby byly vyslyšeny. A tak jsem od září 2005 začala učit děti na základní škole a otec Vít větší děti na gymnáziu. Spolu s náboženstvím jsem začala vyučovat také češtinu a dějepis.

Jak se na to na začátku tvářil ředitel a ostatní učitelé?

Říkali mi, že je tu spíš misijní území a že věřících lidí tady zas tolik není, ale rozhodně mi v tom nebránili.

Nenašel se nikdo, kdo by byl vyloženě proti?

Ne. Třeba váhali nebo byli v rozpacích, jakou mám zvláštní kombinaci předmětů, ale že by mi někdo házel klacky pod nohy, to rozhodně ne.

Já pocházím z Chomutova a představa, že by na škole chtěl někdo učit náboženství, by mi tehdy připadala úplně zcestná. Takového člověka by asi rovnou odvezli do blázince…

Já jsem zastánce toho, že výuka ve škole je veřejná a kdo chce, může se přijít do hodiny podívat. Nikde se neschováváme. Navíc děti můžou přivést i svého kamaráda, který je třeba v této oblasti zvídavý. Takže školu vnímám jako otevřený prostor. Navíc je tu i vhodné vybavení a dobré zázemí pro výuku.

Pro jak staré děti náboženství vyučuješ?

Od první až do deváté třídy. Větší děti jsou sice trochu nad věcí, ale pořád chodí a za to jsem ráda. Myslím si, že tu zažívají společenství, ve kterém se sejdou věřící žáci z naší školy a společně se i za školu modlíme. Věřím, že je to pro ni požehnání. Takže jsem moc ráda i za tyhle velké děti, které mají odvahu nadále chodit.

Jakou formou hodiny probíhají?

Vždycky mám téma, kterému se věnujeme. Ovšem někdy se debata stočí někam úplně jinam. Říkám si, že je dobře, že o probíraných tématech děti přemýšlí a když nás povídání odvedlo jinam, tak asi potřebují, abychom to probrali. Takže mají diskuzní prostor otevřený.

Nevýhodou je, že výuka probíhá v pozdních pátečních hodinách a děti jsou často unavené a spíš už pasivní. Někdy je pro ně téma těžké, teď například probíráme liturgii, ale říkám si, kde jinde budou mít příležitost si o ní popovídat, dozvědět se něco navíc a podívat se na danou problematiku z více stran. A navíc, když jsou už větší, mohu na ně klást i větší požadavky.

Ptají se žáci hodně?

Jak kdy a jak na které téma. Myslím si, že se někdy stydí.

Jsou vůbec zvyklí se o těchto tématech bavit – o víře a o duchovním životě?

 Asi jenom mezi sebou, ve třídě spíš ne, protože tam jsou věřící jen jednotlivci. Ale co mám zkušenost i s mými dětmi, tak občas narazí na nějaké náboženské téma v jiném předmětu, třeba v dějepise. To se potom tyhle děti hlásí a chtějí se o své znalosti podělit. A leckdy obráceně – učitel ví, že jsou věřící, a tak se ptá přímo jich, ať k tomu třídě něco řeknou.

Rozhodně to není tak, že by je kvůli víře někdo peskoval, ale naopak si ji umějí obhájit. Alespoň děti, které mám v mých hodinách.

Nestěžuje si tedy někdo, že by se mu ostatní spolužáci posmívali?

Ne, občas někdo utrousí nějakou poznámku ohledně víry, ale určitě to není útočné. Rozhodně nejsou terčem posměchu. Já jim naopak říkám, že jsou obohacením pro svou třídu.

Takže je tak trochu nabádáš k evangelizaci…

Přesně tak (smích). Dnes už téměř nikdo neřekne, „já jsem nevěřící“. Při diskuzi s takovými lidmi se většinou ukáže, že byli alespoň trochu vychováváni ve víře, něco slyšeli, ale už to pozapomněli. Určitě o nikom netvrdím, že je úplný ateista. Něco v těch lidech je, jen je to hodně udušeno.

Já si troufám říct, že jsem vyrůstal ve zcela ateistické rodině…

Hodně lidí má problém s církví jako s institucí. Mají špatnou zkušenost nebo různé předsudky, ale samotného Boha nezavrhují. Vnímají, že je nad námi něco, co nás přesahuje. Ale leckdy je církev ukazována jen ve špatném světle. Odtud pak pochází některá zranění. A proto se najde mnoho lidí, kteří tvrdí, že v Boha věří, ale církev k tomu nepotřebují.

To jsem si na začátku konverze myslel taky (smích).

Člověk se učí a Boha poznává postupně. A i když pocházím z věřící rodiny, pořád mám v sobě touhu vztah s Bohem zlepšovat a dál posouvat. Myslím si, že to je nekonečná cesta.

Je to dobrodružství na celý život.

Určitě. I když mám vystudovanou teologickou fakultu, tak rozhodně netvrdím, že znám Boha. Byly to spíš takové podněty – člověk má z čeho čerpat a na co navazovat, ale je to běh na dlouhou trať. A těším se, co mi ještě Pán Bůh připraví.

Já jsem na teologickou fakultu původně vůbec nechtěla, to mi vnukla až moje maminka. Po gymnáziu jsem neměla rozmyšlené, co dál, chtěla jsem původně studovat cestovní ruch, nebo jít na filozofickou fakultu. Máma mi ale navrhla: „Nechceš zkusit tu teologickou?“ Tak jsem si na ni dala přihlášku a nakonec byla jediná, která vyšla. 

Co si od toho maminka vlastně slibovala?

To nevím. Asi doufala, že se tam nezkazím 😊. Každopádně toho nelituji.

Evidentně tě maminka dobře znala. Když jsem se bavil s otcem Martinem, tak mi řekl, že se doma o víře příliš nebavili. Jak to bylo u vás?

Musím se přiznat, že jsme doma nevedli žádné teologické disputace. Viděla jsem na našich, že Bůh je v jejich životě důležitý a že ho kladou na první místo, a to jsem od nich přejímala. I když samozřejmě byly doby, kdy jsem ve víře ochabovala. Co mi hodně pomohlo, byla různá setkávání mladých – „spolča“. Tam jsme nebyli pod dozorem rodičů a mohli jsme otevřít různá témata a svobodně je probírat. 

Pak jsem se vydala na teologickou fakultu a řekla jsem si, že když to studuji, tak chci podle evangelia také žít, abych byla hodnověrná pro své budoucí žáky. Chtěla jsem pro ně být příkladem a tahounem, aby si mohli říct: „Ono to fakt funguje!“

Takže to bylo čistě racionální rozhodnutí?

Asi ano. Ale dalším silným impulsem bylo naše přestěhování se sem. Pro naše rodiče, kteří zůstali na druhém konci republiky, to byla velká rána, ale nakonec nás poslali s Božím požehnáním. Tady jsem si plně uvědomila, že si svou víru musím hájit, aby mě místní „ateistické“ prostředí nestrhlo. Myslím si, že jsme nakonec oba s manželem ve víře více vyrostli, než kdybychom zůstali na Moravě. Tam je příležitostí pro duchovní život víc, ale nakonec si toho místní neváží. Kdežto tady, když už jsem náhodou objevila nějakou přednášku nebo duchovní obnovu, hned jsem se tam vydala, protože jsem po duchovních impulzech prahla.

Jsem vděčná za naše kněze i za naši farnost, protože nás tu všichni přijali. Na mateřské jsem pak chodila na setkání maminek a také na spolčo rodin, kde se snažíme ve víře navzájem povzbuzovat.

Když jste se sem přistěhovali, kdo byl komu větší podporou – ty manželovi nebo manžel tobě?

Oba navzájem. Radek sice tvrdí, že já jsem tahounem v duchovní oblasti, ale zase ví, že jsem taková citlivá a někdy utrápená a to jsou chvíle, kdy mě vždycky povzbudí a „nakopne“. Takže se určitě doplňujeme. Jsem ráda, že je také věřící a že jsme na život ve víře dva.

My měli s manželkou velké štěstí, že jsme konverzí prošli oba naráz. Člověku se tím otevře úplně nový životní rozměr a nedovedu si představit, že bych to nemohl s manželkou sdílet. Nemluvě o společné výchově dětí ve víře.

Vy máte s manželem čtyři děti. Jak se vám daří jim předávat víru?

Už od malička se snažím s nimi víru žít. Modlit se společně v rodině, mít na to ustálené místo. Ještě když byly holky malé, tak jsme si v neděli dělávali krátkou katechezi o tom, co jsme slyšeli v kostele. Měli jsme k tomu pracovní listy, které nám pak visely celý týden v kuchyni na stěně. Teď to dělám i s nejmenším Víťou. Chci se s dětmi o víře bavit odmalička. Co si z toho odnesou ukáže až budoucnost. Já můžu zasévat, Pán Bůh nechává vzklíčit. Ale ten poklad víry jim chci předat. Samozřejmě si také budou muset projít svojí vnitřní konverzí, nicméně jim chci dát nějaký základ, ke kterému se mohou vracet, až začnou životem sami putovat a možná i bloudit. A samozřejmě se za ně modlíme. Svěřuji je Bohu a doufám, že se o ně postará, tak jako se stará o nás.

A modlíte se třeba i za to, aby měli povolání k zasvěcenému životu?

Holky se samy modlí za budoucího partnera a i partnerku pro svého brášku. Jestli tím partnerem bude člověk, nebo Bůh, to nechávám otevřené. Nechci jim to ale vnucovat. Holky říkaly, že Víťa bude farář a klidně by k němu šly i ke zpovědi (smích). Tak uvidíme, jaké má Bůh s nimi plány. 

Takže kdyby některé z dětí přišlo a řeklo, že cítí povolání k zasvěcenému životu, přijala bys to klidně a s radostí?

To teď nedokážu říct (smích). Ale snažila bych se v sobě potlačit rodičovské pouto a být vděčná za to, že bude moci být Bohu prospěšná/ý.

Ještě bych se vrátil k výuce náboženství na gymnáziu. Říkala jsi, že dříve ji vedl otec Vít. Jak je to dnes?

Dnes se na gymnáziu náboženství nevyučuje. Otec Vít to zahájil, ale myslím si, že pak se už na něj nenavázalo. Určitě je k tomu lépe disponován kněz než já, neboť já vnitřně cítím spíše povolání k menším dětem. Ale samozřejmě by bylo fajn, kdyby na gymnáziu výuka náboženství byla.

A s otcem Martinem už jsi o tom mluvila?

Otci Martinovi jsme to říkali, ale je tu krátce, takže se teprve uvidí. Myslím si, že ze strany gymnázia by problém nebyl.

Já osobně si myslím, že v tomhle věku, na střední škole, je člověk nejvíce hledající. Ale nevím, jestli by třeba pro mne na gymnáziu nebyl fakt, že to vede kněz, navíc katolický, spíše překážkou…

Myslím si, že vidět kněze naživo a mít možnost s ním diskutovat a ptát se, může být pro mladé hledající lidi přínosem. Uvidí, že kněz je normální člověk, a kdo v náboženských otázkách může být lepší než samotný kněz?

V tomto věku jsou podle mě důležitá i setkání mladých, tzv. spolča. Chceme naše děti na taková setkání posílat, aby viděly víru v širším pohledu. Aby neměly zaškatulkováno, že to, co děláme doma, je jediné správné. Aby poznaly pestrost církve, různá hnutí i různé kněze. A taky je dobře, když jde člověk občas někam jinam na mši, aby viděl život i v jiných farnostech. 

Zásadní v tomhle věku je svátost biřmování. Když se podívám na sebe, tak jsem tu změnu nepocítila hned, bylo to postupné, ale biřmování na mě rozhodně působilo a stále působí.

Otec Vojtěch Kodet v jedné ze svých přednášek říkal, že svátost biřmování je pro řadu mladých lidí takovým oficiálním rozloučením s církví.

To jsem také slyšela. Ale záleží, jaký mají motiv. Pokud to mladý člověk sám opravdu chce, tak pro něj bude svátost biřmování velká posila. Ale pokud tam jde jen proto, že má za odměnu slíbené kolo nebo nový počítač, tak pak tím posledním rozloučením s církví opravdu je. A takové případy znám i z Moravy. Ale cesty Páně jsou nevyzpytatelné, biřmování je platné a třeba se ten člověk za několik let vrátí zpět.

Co může udělat rodič, aby to takhle nedopadlo?

Rodiče jsou největším vzorem pro dítě. Když dítě u svých rodičů vidí, že jejich víra je jenom na oko nebo jenom ve formě určité náboženské tradice, že je to celé o tom, že se něco musí a chybí jim živý vztah k Bohu, tak si myslím, že pak jim rodiče opravdu nemají co předat. Děti pak berou víru jenom jako nějaký archaický přežitek, ke kterému nemají vztah. Ale pokud jsou rodiče příkladem živé víry, tak si myslím, že to funguje. Na rodičích záleží nejvíc. Já se jako katechetka snažím být co nejvíc nápomocná, ale rodiče v tomhle nenahradím.

Je dobré, když mají děti v rodičích oporu, mohou za nimi kdykoliv přijít a když také vidí, že rodiče Boha berou jako partnera a počítají s ním ve svém životě.

To je ideál, ale nechci ho paušalizovat. Někdy se to může zvrtnout. Rozhodně netvrdím, že já všechno dělám dobře. Být rodičem se člověk učí za pochodu. Žádná škola pro rodiče neexistuje. A tak k tomu přistupuji s pokorou.

Na vysoké škole jsem měl spoustu slovenských spolužáků, kteří právě biřmováním skončili. Jakmile odjeli do Čech, byl to konec pro jejich život víry. Ale je otázkou, jestli nějakou víru vůbec kdy měli, jestli to nebylo jen chození do kostela.

I když jsem byla biřmovaná, tak pouhým přijetím naše setkávání neskončila, ale dál pokračovala. Každý pátek jsme se na ně těšili. Nebyla to už příprava, ale byly to cenné impulsy. Kněz nám doporučil třeba nějakou knihu, my jsme si připravili určitou kapitolu a o ní společně diskutovali. Myslím si, že v tomhle věku je důležité pokračovat, mít přátele, s kterými se můžeme sdílet. Když mladý člověk odejde někam na studia a je tam sám, tak to samozřejmě může být těžké, a proto je důležité najít si nějaké fungující společenství mladých. 

Možná právě hodiny náboženství můžou dětem ukázat, že je dobré žít život víry v rámci nějakého společenství, v kterém se můžeme sdílet.

Snažím se o to. Nekladu důraz na vědomosti. Mým cílem je dětem ukazovat Boha jako milujícího, jako toho, kdo se stará, někoho, komu můžou důvěřovat, že je to náš Otec, který po nás touží a chce s námi spolupracovat. Jde mi o to, aby se s ním naučili žít vztah. A na příbězích, které v hodině předkládám, se jim snažím Boha právě takto představit. Jako partnera. I když je to pro ně někdy těžké, když Boha nevidí, ale v jeho Slově, na jeho činech, zázracích a životě Ježíše Krista se jim to snažím ukázat.

Dostanou se děti během výuky náboženství i ven ze třídy?

Navštívíme třeba kostel, nebo se děti zapojují do Tříkrálové sbírky. Jeden rok jsme byli dokonce v Praze na putovní výstavě o Bibli. Vloni jsme byli i zde v muzeu. Když je nějaká příležitost, tak toho využiji. Jediný problém je, že výuka probíhá v pátek odpoledne – to už se nikomu nikam moc nechce.

Chodí na náboženství děti pouze z věřících rodin?

Většinou ano. Když jsou pokřtěné, tak předpokládám že jsou z věřících rodin, ale pravdou je, že ne vždy musejí být praktikující. Každopádně já beru všechny děti stejně, nijak si je neškatulkuji. Jsem ráda za každé přihlášené dítě. A mám radost z rodičů, že své dítě pošlou na náboženství a chtějí, aby se i v této oblasti vzdělávalo.

Máš nějakou zpětnou vazbu od rodičů a od dětí?

Nedávno mi řekla jedna holčička, že náboženství je pro ni nejlepší předmět. To mě potěšilo. Jezdí sem i děti z okolních farností, když vidím, že sahám až za hranice naší farnosti, je to pro mě ujištění, že to dělám snad dobře.

Stalo se ti někdy, že tě některé dítě něčím překvapilo nebo zaskočilo?

Teď je zrovna začátek školního roku, to je na takovou otázku ještě moc brzy. (smích)

Jak s dětmi řešíš kontroverzní části Starého zákona? Obětování Izáka, vyhlazení Jericha Jozuovým vojskem, sežrání dětí posmívajících se Elíšovi medvědicemi apod. Přeskakuješ je?

Bible je původně psána pro dospělé, a proto dětem musím Bibli vyložit tak, aby pro ně byla srozumitelná. Vždycky začínám Novým zákonem – životem Ježíše Krista a jeho učením. Ze Starého zákona vybírám jen některé kapitoly – stvoření světa, příběh Adama a Evy, Abraháma a Mojžíše. Do složitějších pasáží se nepouštím. Jednak nejsem biblista, abych dokázala na všechno odpovědět, a hlavně si myslím, že v tomto věku je cílem ukázat Boha jako milujícího otce. Když na to narazíme a děti se zeptají, proč se ve Starém zákoně objevují špatné skutky, jako válka a nenávist, tak se jim snažím vysvětlit, že i ze špatného lidského rozhodnutí dokáže Bůh vytěžit dobro. Bůh je stále při nás, i když udělám špatné rozhodnutí. Důležité je, neztratit s Bohem kontakt a důvěřovat mu, že mě provede každou situací a že se k němu můžu opět vrátit a Bůh mě přijme. Miluje nás a počítá s námi.

Pro starší děti možná můžou právě tyhle problematičtější pasáže být inspirující a ukázat jim, že i z bezvýchodné situace existuje východisko a že je to vždycky Bůh, kdo má věci pevně v rukou, i když se nám to tak nemusí jevit.

Nemusí to být jen příběhy z Bible. I na příkladu svatých jim ukazuji, jak jsou cesty Páně nevyzpytatelné. Třeba svatý Pavel. Nejprve krutý pronásledovatel a pak horlivý apoštol. Snažím se na jejich příbězích dětem ukázat, aby nikoho neodsuzovaly, nenálepkovaly. Pán Bůh si může kohokoliv z nás přitáhnout…

Ale dost často je to pro nás jen teorie. Hezky se poslouchá, ale dokáže člověk takhle žít? A i já si občas říkám, jestli to dětem moc neidealizuji. Na druhou stranu, kde jinde by se s takovými ideály měly setkat? Vždyť i legendy ukazují světce v tom nejlepším možném světle, právě proto, aby mohli být pro ostatní dobrým příkladem a vzorem. Ovšem někdy je těžké to opravdu žít, sama to vím.

Když to ale ti autoři legend přeženou, tak pak před námi nestojí příklad k následování, ale jakýsi nedostižný ideál, jehož následování rovnou vzdáme…

Vždycky je nejlepší zlatá střední cesta. I ve víře. Aby z toho nebyla upjatá snaha se Bohu za každou cenu zavděčit. Já si myslím, že Bůh má s námi obrovskou trpělivost a vidí do našich srdcí a ví, jestli jsme upřímní, nebo jen hrajeme divadlo.

Teď nedávno se mně stalo na hodině dějepisu, když jsme probírali křesťanství jako světové náboženství, že se jeden chlapec zeptal: „Vždyť Bůh není, tak o čem se tu bavíme?“ Úplně jsem se zapotila. Odpověděla jsem mu, že to je otázka víry a že já vidím, co Bůh pro mě dělá a jak nám skrze krásu svého stvoření ukazuje svou existenci. A že kdyby křesťanství byla ideologie založená pouze na lidech, tak by nemohlo přežít tak dlouho. Ale je to právě ta otázka víry. „Já tomu věřím, ty třeba ne.“ Tak to nějak vzal a víc se neptal.

A měl nějaký argument pro své tvrzení, že Bůh neexistuje? Mám totiž pocit, že ateisté – a sám jsem to jako ateista dělal také – a priori předpokládají, že jejich pravdu není třeba dokazovat a že důkazní břemeno leží na straně věřících. Občas je dobré tuhle jejich argumentační logiku obrátit proti nim.

Je pravda, že se nás snaží občas zahnat do kouta. Mají pocit, že víra je přežitek a do kostela chodí jenom staré babičky. Ale holt je to víra, je to tajemství, Bůh je skrytý a nemůžeme ho pochopit ve všem, vždyť lidský rozum je omezený. Takto se jim to snažím vysvětlit, že Bůh nás nekonečně přesahuje. A že už se těším do nebe, až to všechno poznám v plnosti. (smích).

Vím, že spousta lidí má obavy ze smrti a z toho, co po ní bude.

Samozřejmě teď se mi to mluví, když mě ještě nic nebolí, ale já věřím že nebe je, že smrt je jenom brána a že se tam s Bohem setkám.

Řeší tyhle otázky i ta malá děcka?

Na nebe se ptají. A taky se ptají, jestli tam budou zvířátka.

A budou tam zvířátka?

Myslím, že některá určitě ano – jsou také Boží stvořením. Ale pavouci a mouchy by tam zrovna být nemuseli (smích).

Někteří lidé mají představu nekonečné hostiny, při které se prohýbají stoly. To by ale pro mě byla velká nuda. Bůh to má určitě připravené jinak. Budeme v jeho přítomnosti, nic nám nebude chybět. Zkrátka budeme zakoušet pocit blaženosti.

Oko nevidělo a ucho neslyšelo. Každá naše představa o nebi je tak zcela určitě nedokonalá a neúplná. Ale pokud je pro někoho ta hostina dostatečně motivující, aby následoval Krista, je to asi také v pořádku.

K tomuhle tématu mě napadá jeden vtip: Přijde buddhista, hinduista a Žid do nebe a prochází se tam a najednou uvidí velikou zeď, a tak se zeptají: „Proč je tady ta zeď?“ Andělé jim řeknou: „Za tou zdí jsou křesťané, oni si totiž myslí, že jsou tady sami.“

Děti se také občas ptají, jestli půjdou do nebe jenom křesťané. Tak jim říkám, že to je v Božích rukou, že Ježíš je těmi dveřmi a že do nebe mohou přijít i lidé vyznávající jiná náboženství. A proto se snažím děti vést k tomu, aby měli respekt i k jiným náboženstvím a aby ostatní lidi nezavrhovali. Naopak, my křesťané jsme dostali velikou milost uvěřit a je proto naší povinností si to nenechávat pro sebe, ale šířit evangelium do svého okolí.

Komu bylo hodně dáno, od toho se hodně očekává…

Přesně tak.

Děkuji za rozhovor.

Jan Rusňák