Rozhovor s otcem Martinem

Od 1. července má strašecká farnost nového faráře, otce Martina Janatu. Naše farnost není jednoduchá a náš biskup to jistě ví. Posílá sem tedy svého nejlepšího člověka, či problémistu, kterého potřebuje odklidit? Asketa nebo pijan? Orant nebo laborant? Kdo je Martin Janata? Odpovědi na tyto palčivé otázky pro svůj duchovní růst jistě znát nepotřebujete, ale pokud je vaše zvědavost silnější než vy, pohodlně se usaďte a pusťte se do čtení tohoto exkluzivního rozhovoru…

JR: Začal bych na začátku, u vašeho dětství. Odkud pocházíte?

MJ: Na venkově s oblibou říkám, že jsem se narodil v Pardubicích, aby mě nepovažovali za Pražáka, pravdou ale je, že od dvou let jsem vyrůstal v Praze. Všechny školy, kamarádi, společenský život, to vše jsem prožil tam, takže nakonec jsem tím Pražákem.

JR: Co vaše rodina, máte nějaké sourozence?

MJ: Ano, jsem nejmladší ze tří sourozenců. Bratr je lékař, ortoped, sestra studovala informatiku a pracuje v jedné realitní firmě. Otec zemřel před 20 lety, mamince bylo nedávno 95 let.

JR: Tak to je požehnaný věk. Je vaše rodina věřící?

MJ: Ano, od dětství jsem byl zvyklý chodit do kostela. Celá rodina jsme chodili do kostela, ale o víře a souvisejících věcech se u nás doma moc nemluvilo. Nedá se tedy říct, že by mě naši tímto směrem nějak vedli, ale viděl jsem příklad žité víry. Viděl jsem, že rodiče do kostela chodí rádi, že jim to něco přináší. V šesti letech jsem začal ministrovat, to mě také přichytlo k liturgii. V pubertě jsem si pak prošel obdobím tázání, zdali do kostela nechodím jen kvůli tomu, že tam chodí rodiče. Kdybych tehdy řekl, že do kostela nepůjdu, bylo by to rodičům líto, ale určitě by mě k ničemu nenutili. Naštěstí tohle období prošlo dobře a kolem patnáctého roku se ve mě zrodila už vědomá, dospělá víra. Dalším mezníkem bylo společenství mladých křesťanů. Byli to moji vrstevníci okolo 16 let a pro mojí formaci bylo tohle společenství zásadní.

JR: Měli na vás větší vliv než rodiče?

MJ: Asi ano, ale nevím, jestli se to dá takhle říct. Rodiče byli příkladem tiché, nenápadné víry, která ovlivňovala moje dětství. Ale v tom období dospívání pro mě bylo důležité, že mí vrstevníci prožívají to co já, že s nimi můžu sdílet své pocity. Vůbec mě nenapadlo – a ani to u nás nebylo zvykem – probírat s rodiči otázky víry. Ty jsem probíral se svými vrstevníky. Taky jsem hodně četl, sháněl jsem knihy po antikvariátech a knihovnách. O náboženských otázkách jsem také hodně mluvil s dalšími lidmi z farnosti, kteří mi měli co říct.

JR: Bylo jednoduché takové lidi najít?

MJ: Celkem ano. Vyrůstal jsem ve velké pražské farnosti Nejsvětějšího Srdce Páně na Vinohradech. Mezi farníky byla řada přírodovědců, filozofů, lidí, kteří v sobě měli jasně formovanou víru a kteří byli schopni mi leccos racionálně vysvětlit. Vzpomínám si, jak jsem šel za jedním knězem, doktorem teologie, s otázkou, jak je to s tou Nejsvětější trojicí, že mi to není pořád jasné a aby mi to vysvětlil… (smích)

JR: Stalo se vám, že jste ve svém okolí narážel na nevoli, že jste věřící?

MJ: Ano, na základní škole byla má víra terčem posměchu. Zajímavé je, že na gymnáziu se to obrátilo a tahle má odlišnost byla vnímána pozitivně a moji spolužáci se mě na mou víru se zájmem ptali. Což bylo dobré i pro mne, neboť mě to donutilo si to v hlavě nějak srovnat a utřídit si argumenty, proč věřím.

JR: Upevnění víry je jedna věc, ale někdy muselo přijít i vaše povolání ke kněžství.

MJ: To první klepání na dveře se ozvalo v sedmnácti letech, tehdy jsem začal pomalu přemýšlet o této cestě. Také na mě zapůsobili kněží, se kterými jsem se setkával. Ale v první řadě to byl Pán Bůh, kdo mě volal. Ale Bůh nikdy netlačí. Já jsem byl v téhle době pořád zamilovaný a tak jsem tu myšlenku na kněžství neustále odsouval. A tohle přetahování se s Bohem trvalo devět let… Na Velikonoce 1989 to povolání dozrálo a já přesně věděl, že tohle je má cesta.

JR: Alespoň jste měl jistotu, že se nejedná o nějaké krátkodobé poblouznění.

MJ: To ano. Od těch šestadvaceti let jsem nikdy neprožíval nějakou krizi kněžství. Samozřejmě různé zkoušky mi život do cesty postavil, ale pořád jsem věděl, že chci být knězem.

JR: Ještě bych se u té otázky povolání na chvíli pozastavil. I v naší farnosti můžou být lidé, kteří třeba teď řeší, nejsou-li povoláni ke kněžství či řeholnímu životu. Co byste jim poradil. Hlavně trpělivost?

MJ: To taky. Ale hlavně modlitbu. Modlitba je základní prostředek. Nemusí to být ani směrovaná modlitba typu „Bože, mám být knězem/řeholníkem/řeholnicí?“. Důležitý je ten živý kontakt s Bohem. Pobývání v blízkosti Boha člověka formuje a dává mu tu schopnost rozlišení. A samozřejmě může pak zjistit, že toto není ta cesta, kterou má jít, ale uvidí to jasněji a bude mít jistotu. Další věc, která mi pomáhala, je snažit se být v kontaktu s těmito lidmi (knězi, řeholníky) a představovat si, jak bych na jejich místě jednal já, jak bych řešil situace, které oni řeší a jak bych se při tom cítil.

JR: A vy sám jste kromě kněžského povolání řeholní povolání nikdy necítil?

MJ: Ne. Je pravda, že mi byla blízká ignaciánská spiritualita a že jednu dobu jsem si trošičku pohrával s myšlenkou vstoupit k jezuitům, ale nebylo to žádné jednoznačné volání.

JR: A když už si je člověk svým povoláním trochu více jistý, s kým by to měl řešit, na koho se obrátit? Na kamarády, rodiče, kněze?

MJ: Já jsem si tohle vždycky řešil sám, s Bohem. Ale pokud by člověk měl potřebu to s někým řešit, tak nejvíce asi může pomoci kněz, nebo příslušný řeholník. S rodiči je to dvojsečné. Na jednu stranu svoje dítě znají a jsou schopni určitého náhledu a dokážou odhadnout, na co má, na druhou stranu bývají také úzce zaměřeni na nějakou konkrétní představu, jak by mělo jejich dítě žít. Pak se jej snaží do této pozice vmanipulovat a to je samozřejmě špatně. Takže rodiče bych nechal raději stranou. Já je postavil před hotovou věc.

JR: Jak to přijali?

MJ: Dobře. Řekl jsem jim to o Vánocích, na Štědrý den. A myslím, že z toho měli oba radost. Sice neskákali nadšením do stropu, ale nebylo to tak, že by mé rozhodnutí jen trpně přijali, to určitě ne.

JR: A co byste doporučil rodičům ve farnosti? Mají se modlit za to, aby jejich děti měly povolání? A nebo se mají modlit za cizí děti?

MJ: To jsem chtěl zrovna říci, že rodiče se rádi modlí za povolání, ale do ostatních rodin.

JR: Já si myslím, že spíše bude vyslyšena ta modlitba za vlastní děti.

MJ: To ano, ale je to těžké. Někteří moji spolužáci, zvláště byli-li jejich rodiče nevěřící, se setkávali s naprostým nepochopením. Jak mohl jejich syn zahodit kariéru a vydat se z jejich pohledu tak nesmyslnou cestou? Ale i pro věřící rodiče to může být těžké, obzvláště když člověk odejde někam do klauzury, za zdi kláštera. Pokud je člověk „jen“ knězem, tam k žádnému vážnému přerušení kontaktů s rodinou dojít nemusí.

JR: Neměl by člověk ale i v takovém případě vztah s rodiči na nějakou dobu zcela přerušit, aby mohl vybudovat nový, na nových základech?

MJ: Tak ono je to částečně dáno odchodem do semináře. Ale je to dobrá poznámka. Obecně platí, že když se člověk rozhodne věnovat se nějakému povolání, měl by se dostatečně osamostatnit a mít od svých rodičů určitý odstup. Aby se pak nestalo, že bude celou farnost místo kněze řídit jeho maminka a do všeho mu mluvit.

JR: Kde jste pak po svém vysvěcení na kněze nastoupil?

MJ: Nejprve jsem byl vysvěcen na jáhna a nastoupil jsem na roční jáhenskou praxi v Kunraticích. Kromě toho že to byla normální farnost to bylo i diecézní středisko pro mládež. Tam jsem poznal práci pro mládež, které se věnoval páter Jan Balík. V roce 1998 jsem byl vysvěcen na kněze a na dva roky jsem byl poslán jako kaplan do Roudnice nad Labem. Po Roudnici jsem dostal samostatné místo v Kostelci nad Černými lesy, kde jsem byl osm a půl roku a odtud jsem odešel do Poříčí nad Sázavou, kde jsem byl 11 let.

JR: Také vím, že jste nějakou dobu dělal vikáře.

MJ: Ano, v Poříčí jsme si ve vikariátu vikáře volili. Dvakrát jsem to odmítl a potřetí už jsem to musel přijmout (smích).

JR: A obohatilo vás to?

MJ: No to mě nikdy nenapadlo o tom takhle přemýšlet. Ale ano, byla to dobrá zkušenost. Získal jsem tam takový ten širší pohled. Každý farář přeci jenom vidí svoji farnost jako svůj společenský a pracovní prostor. Kdežto vikář má na starosti celou řadu farností. Často mě to přivádí k myšlence, že je jednoduché dělat to, co často děláme, a sice kritizovat biskupy, ale oni musejí vnímat diecézi jako celek a vidí věci, které my nevidíme.

JR: V Poříčí jste byl 11 let a vůbec máte štěstí na dlouhodobá působení, tak doufejme, že i u nás to nebude nakrátko.

MJ: Já si myslím, že je důležité, aby kněz byl na jednom místě delší dobu, ideálně těch 10 let. Poznat lidi ve farnosti je otázka několika měsíců, ale poznat lidi mimo farnost, kteří život farnosti pozorují jen zpovzdálí, to chce nějaký čas. Setkávat se s těmi lidmi při různých příležitostech, ať už náboženských nebo profánních, a navazovat tyto kontakty, to je vždy několikaletý proces. A z toho jsem měl radost jak v Kostelci, tak v Poříčí, že se mi podařilo tímto způsobem vstoupit do povědomí „nekostelových“ lidí.

JR: Co byste řekl, že byl váš největší úspěch v předchozím působišti?

MJ: Asi to, že se mi dařilo oslovovat lidi, kteří běžně do kostela nechodili. Při loučení ve farnosti jsem s velkým překvapením zjistil, jak to pro některé lidi bylo důležité. A i když se může zdát, že jsem toho pro ně zas tak moc neudělal, tak z toho co mi říkali, se ukázalo, že pro ně byla tato setkání mnohem důležitější, než se zdálo mě. Co se týká lidí praktikujících, tak tam bylo mojí ambicí spojit dohromady odlišné názorové skupinky. Každá farnost je fragmentovaná – různí lidé mají různou spiritualitu a podobně jako farář vidí jen tu svou farnost, tak tito lidé vidí jen ten svůj směr, svou spiritualitu. Já jsem si vytyčil za úkol, a snad se mi to i podařilo, aby lidé začali vnímat farnost jako celek.

JR: To je jistě zkušenost, která se vám bude hodit i tady.

MJ: Určitě. To je obecná vlastnost každé farnosti. Je to přirozené. Když člověka něco baví, něčemu se soustavně věnuje, tak to považuje za důležité a ostatní činnosti považuje za méně důležité. Byl bych rád, abych lidi přivedl k tomu, že i ti ostatní patří ke stejné farnosti.

JR: Jako farář vždycky stojíte před náročným úkolem. Na jedné straně musíte administrovat majetky, které jsou většinou rozsáhlé, ale také zadlužené nebo ve špatném stavu. A na druhé straně musíte být duchovním pastýřem lidem, kteří to potřebují. Dají se tyto protichůdné činnosti vůbec nějak skloubit?

MJ: Já to nevnímám jako nějaké napětí. Naopak se mi líbí ta rozmanitost farářského povolání. Ekonomika, řešení různých kauz a pachtů a k tomu ta samotná pastorační činnost, která je sama o sobě velice rozmanitá. Od malých dětí školního věku až po umírající lidi, od praktikujících lidí, kteří pravidelně chodí ke svátostem, až po člověka, který do kostela přijde jednou za život, protože má k tomu nějaký důvod. Ta rozmanitost mi připadá atraktivní. Být farářem mě naplňuje. Jak jste se ptal na ta a řeholní povolání, tak si nedokážu představit, že bych byl specialistou jen na něco, členem řádu který se zaměřuje úzce jen na jednu činnost. To by mě nenaplňovalo.

JR: Tak to je dobře, že jste správně. Přesto ale, tato práce přináší určitě i řadu těžkostí a úskalí. Co vám v takových chvílích pomáhá, co je pro vás duchovní posila?

MJ: Modlitba. V každém povolání se člověk nesetkává jenom s příjemnými věcmi, ale vyskytnou se i problémy a v povoláních, kde se pracuje s lidmi, to platí obzvláště. Kontakt s lidmi nemusí být vždy příjemný a může přinášet i zraňující okamžiky. Nespravedlivé osočení, nepochopení, to jsou běžné situace, kterým je člověk vystaven a které se musí naučit zvládat. Řešit to tím, že se zatvrdím a že třeba začnu nenávidět lidi, to nejde. Takže když jste se ptal, jakým způsobem to řešit: „v modlitbě“. Odevzdat to pánu Ježíši. Taky mi pomáhá postup, který jsem si vypěstoval. Když čelím nějakému nepříjemnému setkání, tak si řeknu, že ten člověk ta slova neřekl, aby mi ublížil, ale třeba jen proto, že je nešťastný, něco ho trápí nebo má nějaký hluboký problém, který nedokáže vyřešit. Zkrátka se snažím toho člověka pochopit.

JR: A jak relaxujete, jestli tedy na to máte čas?

MJ: Určitě ano, já nepředstírám, že bych byl nějak přetížený. Dokáži si věci zorganizovat tak, že mám i dostatek volného času, aniž bych odbýval své povinnosti.  Mými koníčky jsou četba a hudba, rád hraji na violu, to mě naplňuje.

JR: Posloucháte tedy převážně klasickou hudbu?

MJ: Ano jsem sice otevřen všem hudebním žánrům, ale nepředstírám, že by mě nějak bavily. Nebudu tvrdit, že poslouchám rap, to by asi ode mě nikdo nečekal, ale obecně neexistuje kvalitní a nekvalitní hudba, každý žánr má nějakou svou kvalitu.

JR: Myslíte, že hudba nemůže na duchovní úrovni něco způsobovat?

MJ: Aha. Myslíte nějakou satanistickou hudbu třeba. To pak asi ano. Ale nemám s tím zkušenost a nemůžu to potvrdit. Měl jsem spíše na mysli hudební formu. I v rocku nebo puncku mohou být kvality, kterým ale já nerozumím.

JR: Mezi vaše koníčky patří i vysokohorská turistika.

MJ: Ano, ale jen jednou za rok. Na první pohled to vypadá, že jsem velký sportovec, ale nejsem a asi nikdy nebudu. Po horách ale chodím rád už od dětství. S rodiči jsme dovolené trávili vždy aktivně, takže mi je to vlastní a moje letní dovolená je vždy na horách s batohem na zádech. Během roku jezdím na kole, v zimě plavu, ale všechno je to jen tak rekreačně. Žádný závodník nejsem.

JR: Mně se na horách líbí, že všechny ty naše starosti a problémy zůstávají dole v údolí.

MJ: Já bych to řekl jinak. Na horách má člověk na starosti najednou zásadnější věci: co bude jíst, kde bude spát, aby nezmokl a nebyl pak tři dny promáčený. Člověk řeší jen to nejdůležitější a zbaví se tak toho balastu. Čím extrémnější podmínky, tím více se to podobá například situaci umírajícího člověka. Ten také řeší jen důležité, zásadní věci.

JR: Říkal jste, že hodně rád čtete. Jakou literaturu?

MJ: Většinou beletrii všeho druhu. Rád si přečtu i knížku která se zabývá nějakým vědním oborem, protože mi to rozšiřuje obzory. Mám rád teoretickou fyziku, přírodní vědy, historii. Samozřejmě náboženskou duchovní literaturu. Ale nejvíce beletrii.

JR: Máte nějaké oblíbené autory?

MJ: V dětství jsem hltal Grahama Greena, Evelyna Waugha, Liona Feuchtwangera. Z našich třeba Vladislava Fuchse.

JR: To není úplně jednoduchá literatura…

MJ: No ale bavilo mě to (smích). Čtu třeba i Terry Pratchetta, což není žádná těžká intelektuální literatura. Ale většinou chci, aby mi ta knížka něco dala, sdělila něco podstatného o světě, o lidech, o vztazích. Čím jsem starší, tím více si vybírám.

JR: Ještě bych se vrátil k tomu, jak jste říkal, že vám v mládí byla blízká ignaciánská spiritualita. Jak to máte dneska?

MJ: Pořád je mi blízká. Ale jak poznávám další spirituality a rozšiřují se mi obzory, tak mne hlavně fascinuje ta obrovská pestrost, která je velikým pokladem katolické církve.

JR: Je skoro až nepochopitelné, že se daří tuto pestrost udržet pohromadě, v rámci jedné církve.

MJ: Ano, my lidé někdy děláme všechno proto, aby docházelo k fragmentaci, snažíme se předělat katolickou církev ke svému obrazu. S tím souvisí to moje přání spojovat různé segmenty dohromady. Aby lidé připustili nejen teoreticky, ale i prakticky, že druhý člověk, který žije úplně jinou spiritualitu, je také katolík. A neznamená to, že je horší katolík než já.

JR: Určitě je to velká výzva pro nás pro všechny. Máte nějakého oblíbeného světce?

MJ: Svatý Martin, svatý Jan Nepomucký, kterého jsem si zvolil jako svého biřmovacího patrona a potom samozřejmě svatý Ignác.

JR: Proč právě Jan Nepomucký?

MJ: Svátost biřmování jsem přijel v 17 letech, v době normalizace. Tehdy jsme prožívali to duchovní a společenské napětí a cítili jsme, že je potřeba zachovat věrnost církvi a žít autenticky víru a obhájit ji i před společností, před světem. A v tomto mi byl inspirací svatý Jan Nepomucký, který prožíval totéž v konfliktu se světskou mocí.

JR: Teď bych se ještě zeptal na váš výhled do nejbližší budoucnosti. Za ty dva měsíce už jste jistě zvládl poznat řadu lidí a udělat si obrázek o životě farnosti. Máte představu o tom, co byste chtěl ve farnosti změnit nebo naopak zachovat?

MJ: Je to dost krátká doba a navíc byly prázdniny. Ale těším se na setkání s biřmovanci – snad nějací budou (smích). Potom také na první svaté přijímání. Jako velmi pozitivní vnímám ten vysoký počet dětí tady ve farnosti. To jsem nezažil ani v Poříčí, ani v Kostelci. Jsem hrozně rád, že se tady pravidelně vyučuje náboženství a chtěl bych být s dětmi v kontaktu, aniž bych nahrazoval výuku náboženství. Už jsem o tom mluvil s Klárou (katechetkou Klárou Baslíkovou – pozn. redakce), že bych ty děti rád oslovil a poznal, aby věděly, kdo jsem. Možná bych časem nabídl farníkům, pokud bude zájem, nějaké biblické hodiny. Povídat si o Bibli, systematicky probírat knihy Nového zákona a o tom rozprávět.

JR: Já bych se přimlouval za nějaký pravidelný prostor pro tichou modlitbu, třeba tichou adoraci.

MJ: Dobrý nápad. Byl jsem na to vždycky zvyklý. V Kostelci byla jednou týdně tichá adorace, v Poříčí pak jednou za měsíc. Tak to bych nechal na lidech, ale aspoň jednou za měsíc by to bylo dobré. Vím, že první pátky v měsíci tady bývá krátká adorace, ale rád bych nějakou delší. A moc se mi líbí, že říkáte tichá modlitba. Já osobně také preferuji tichou adoraci před a adorací řízenou. Jsem zkrátka rád, když mi do modlitby nikdo „nekecá“.

JR: Je ale nemálo lidí, kteří s tichou modlitbou zápasí, a dělá jim to potíže. Řada jiných lidí má zase problémy s četbou písma. Co byste jim doporučil, jak to překonat?

MJ: Ať to nevzdávají, ať to zkouší, pomalinku, po krocích. Je jasné, že není možné, aby člověk, který se v životě nemodlil osobní modlitbu, vydržel dvě hodiny před svatostánkem. Tak ať to pro začátek zkusí aspoň malou chvilku. Podobně člověk, který v životě neotevřel Bibli, tak ji nejspíš nezvládne číst hodinu denně. Tak alespoň malý úryvek, pár veršů. Určitě je v těch začátcích dobré mít nějaké vedení. V modlitbě to může být třeba ta řízená adorace. Podobně biblické hodiny jsou dobré pro lidi, kteří začínají číst Bibli.

JR: Tak i z tohoto důvodu by bylo dobré, kdyby se vám podařilo ty biblické hodiny zavést. Jistě by to řadě lidí otevřelo svět Bible.

MJ: Tak jako u adorace nelze čekat, že bude přeplněný kostel modlících se lidí, tak i u biblických hodin bude těch lidí nejspíš jen pár. Vytvoří se skupinka lidí, kteří se naučí diskutovat o tom, co čteme a bývá to zajímavé. Tohle jsou věci, které mohu zavést třeba už od října, ale jinak ten první rok nechci dělat žádné velké překotné změny, měl bych se nejprve pořádně rozkoukat.

JR: Na konci každé mše nás posíláte na misii, obzvláště latinská liturgie je v tomto důrazná. Kam máme vyrazit, kdy máme vyrazit, jak máme vyrazit šířit evangelium?

MJ: Ve svém prostředí, ve kterém žijete. Samozřejmě jsou lidé, kteří jsou v tomto aktivní a vymýšlejí různé evangelizační projekty, nic proti tomu. Mně osobně nejvíce vyhovuje neformální, neinstitucionalizovaný kontakt s lidmi. Jako kněz tuto otázku často řeším, jak nabízet evangelium lidem, kteří se nepovažují za věřící. V prostředí středních Čech se s takovými lidmi setkávám často. Já mám tendenci být spíše opatrnější a jít příkladem a evangelium nabízet nenásilně. Samozřejmě neustále si kladu otázku, do jaké míry mám být aktivní, do jaké míry mluvit o Kristu, abych lidi neodradil, neprobudil nějakou averzi. Snažím se hledat nějakou střední cestu. Velmi rád se bavím s lidmi, kteří se považují za nevěřící, ale ve skutečnosti jsou hledající. Dost často s nimi navážu hezký vztah, když zjistí, že je k ničemu nenutím a že je nezkouším z otčenáše. V Poříčí jsem křtil každým rokem alespoň jednoho dospělého katechumena.

JR: Tak doufejme, že v této tradici navážete i u nás v Novém Strašecí. Děkuji vám otče za rozhovor.

Jan Rusňák