Rozhovor se členy farního společenství mládeže [aktualizováno]

Každá válka má své oběti. Válka s covidem si svou daň nejvíce vybírá na dětech a mládeži. S nálepkou bezpříznakových roznašečů a bez volebního práva neměli šanci se bránit a tak je společnost (tj. my) zcela odepsala. Jejich sociální život skončil dříve, než se mohl pořádně rozvinout. Je to příliš vysoká cena, kterou jsme zaplatili příliš ochotně. Jak současnou nelehkou dobu prožívá mládež ve Strašecké farnosti a jak se jim v tom všem daří nalézat Boha? Na to jsem se v půli března ptal členů farního společenství mládeže BEAM. Mé pozvání přijali Honza, Jakub, Šimon, Anička a Veronika. Na mé všetečné otázky odpovídali velice upřímně a otevřeně, za což jim patří mé velké díky. Nutno podotknout, že celý rozhovor byl velkým obohacením pro mě, a věřím že i pro ně.

Aktualizováno 25. 4. 2021: Na konec článku byly přidány i odpovědi na některé mé otázky, které jsem dostal emailem od Anety, která se z důvodu tehdy platných vládních opatření nemohla rozhovoru fyzicky zúčastnit.

JR: Zajímá mě, jak se vaše generace potýká s aktuální situací okolo covidu, jak váš život ovlivňují všechna ta přijatá opatření. Ale nejprve bychom si mohli říct, co jste kdo studoval, než vám to všechno zavřeli.

H: Já jsem začal čerstvě studovat 1. ročník střední školy průmyslové dopravní v Praze, obor provoz a ekonomika dopravy a v 2. ročníku plánuji jít na železniční dopravu.

JR: Měl jsi vůbec nějakou prezenční výuku?

H: Od září do půlky října…

J: Já budu končit studium na střední ekonomické škole v Praze. Je to náročné studium, dojížděl jsem každý den do Prahy, ale teď díky covidu je to o něco jednodušší, když nemusím trávit 4 hodiny na cestách a můžu ten čas zužitkovat nějak jinak.

JR: A teď to máte tedy pouze online?

J: Ano, je to celé online, máme jen maturitní předměty a i z těch nám ledasco odpustili, takže se to dá zvládat celkem snadno.

Š: Já jsem ve 3. ročníku na zemědělce v Rakovníku.

JR: Tam jste asi nějakou praxi měli?

Š: Měli. Teď ve třeťáku se nám snažili dát co možná nejvíce praxe, dokud to šlo, než školy zavřely. Ale teď už je to online a jezdit online traktorem se zkrátka nedá.

A: Já jsem začala studovat 8. ročník tady na základce ve Strašecím. Taky jsme online.

JR: Jak se teď změnil váš život, třeba ve vztahu k informačním technologiím? Kolik času trávíte u chytrého telefonu a u počítače, když tam minimálně celé dopoledne být musíte?

H: Celý bílý den. Ráno zapnu počítač, dojdu si pro snídani, sednu k počítači a už mi běží hodina. Po výuce udělám úkoly, do toho mě celou dobu rozptylují sociální sítě, pustím si k tomu film, takže ty úkoly nakonec trvají pětkrát déle. Když konečně vypnu počítač, je už většinou čas jít spát.

J: Já také hned ráno zapnu počítač kvůli online výuce, navíc se snažím trochu dovzdělávat, studuji si např. různé smlouvy apod. a práci s kancelářským SW, když se pak chci odreagovat, tak si pustím film nebo zahraju počítačovou hru.

Š: I já musím zapínat počítač kvůli výuce, ale mám tu výhodu, že když je potřeba nakrmit zvířata, tak se musím od počítače zvednout. Času u počítače pak díky tomu trávím míň. Nejsem na Netflixu, nehraju počítačové hry, jsem na čerstvém vzduchu.

JR: Tak to zní jako dobrý návod pro všechny ostatní – pořiďte si domácí zvíře, o které se musíte starat.

A: Já mám od rána také online výuku, začínám hned po snídani a pak už jen celý den sedím u počítače, už nedělám skoro nic jiného.

JR: Jak je to s tělocvikem? Máte online tělocviky?

A: Ne.

J: My jsme ho měli, ale žádná sláva to nebyla.

H: On už tělák u nás na škole byl nic moc – v centru Prahy se toho moc vymyslet nedá – takže už to samo o sobě vypadalo tak, že to nevypadalo. Mám velké štěstí, že dělám atletiku a že si tak ten čas na to najdu. Ale obávám se, že ostatní vůbec.

JR: Myslím si, že je to naprostá tragédie, to enormní množství času, které je teď vaše generace nucena u počítačů trávit a ta naprostá absence pohybu. A popravdě řečeno nevidím moc šanci, jak s tím bojovat. A co si vlastně myslíte vy? Má se s tím bojovat?

H: Sice by se to teď nemělo, ale člověk by si měl najít někoho, s kým může jít ven a s kým si může popovídat o všednodenních starostech. Určitě je to lepší, než ležet u počítače a koukat na filmy. Já jsem teď toho shlídnul tolik, že už mi došel seznam…

JR: Chybí vám teď fyzický sociální kontakt?

J: Určitě.

Š: To je něco, co se nedá nahradit. Už je to rok, co jsme takhle zavřený. Člověk byl zvyklej chodit na různý akce, koncerty, hokej, fotbal, diskotéky…A teď není nic. Jasně, že nám to chybí.

JR: Snažíte se nějak scházet třeba v rámci tohoto spolča?

J: Měli jsme občas online schůzku. Týna je v Rakousku, Anetka je na Rudě a nechce moc cestovat (Aneta cestovat chce, ale nemůže, kvůli vládním nařízením. – pozn. redakce), tak abychom se mohli sejít všichni, bylo to online. Občas se tu sejdeme i fyzicky, když je třeba něco udělat.

JR: Jak si myslíte, že vás to ovlivní do budoucna. Nějaký pátek to jistě ještě potrvá, možná rok, dva, než se společnost alespoň částečně navrátí do nějakého žitelnějšího stavu.

J: Já osobně budu žít co nejvíc jako před tím. Covid nepodceňuji, ale ani ho nepřeceňuji, že bych třeba venku chodil s rouškou, abych se nenakazil. Pán si nás nakonec zavolá stejně, tak co. Je to jen nemoc. A je tu X jiných nemocí, leckdy mnohem nebezpečnějších. Takže se snažím vídat s kamarády a žít, i když spoustu věcí teď dělat nelze. Jakmile to půjde, tak se rozhodně budu snažit žít jako před tím.

JR: Myslíte si, že teď by se měl tedy člověk kousnout, dodržovat všechna opatření a za rok, za dva, za pět, se navrátit k normálnímu životu? Je to možné?

Š: My jsme mladý lidi, rok je pro nás nekonečně dlouhá doba.

H: Já už jsem rok na škole a vlastně jsem tam nebyl. Nová škola, nový lidi. Nebýt toho krátkého období v září, tak se vůbec neznáme. Měli jsme mít praxe, elektrotechnika, soustružení a z toho vím velký kulový.

JR: Doženete ještě někdy tyhle chybějící odborné znalosti?

H: Soustružení už určitě nedoženu. Ale na jiných oborech to bude třeba lepší.

JR: O tom dost pochybuji. Na druhou stranu, vaši vrstevníci na tom budou všichni dost podobně, takže žádná velká konkurenční nevýhoda to pro vás není. Ale k doktorovi, který studoval v letech 2020 – 2021 bych asi jít nechtěl (smích).

JR: Na víra.cz mě zaujal tento dotaz jedné starší paní. Znáte také lidi, kteří jsou tak vystresovaní covidem, že se bojí jít i do kostela?

Všichni: Známe, určitě.

JR: Je ten strach oprávněný?

Š: Strach oprávněnej asi je. Furt na to umírají lidi, a když na to umírají lidi, tak je to nebezpečný.

JR: A má se osmdesátiletý křesťan bát smrti?

J: Neměl by se tolik bát. Vždyť už je v takovém věku, že může umřít kdykoliv. Měl by věřit Pánu Bohu, aby mu dal sílu tam jít. Eucharistii si zkrátka nemůžeme dát přes obrazovku.

Š: Člověk by se nemusel smrti bát vůbec, a je jedno, jestli je mu 18 nebo 80. Když ví, že ten svůj život žije dobře. Když umře, půjde do nebe a nazdar.

JR: Přinesl vám covid i něco pozitivního, najdete něco takového?

H: Digitalizace jako taková.

JR: Myslíš ten celý den u počítače (smích).

H: Myslel jsem tu digitalizaci školství, nebo státní správy. Když odpadne papírování, bude to jen dobře.

JR: Tak papírování určitě neodpadne, tím jsem si jist.

H: Každopádně ve výuce se tu otevírají nové možnosti, nové formy. Distanční výuka může být dobrým doplňkem ke klasické výuce. Třeba domácí úkoly by se mohly řešit pouze online a neztrácet na hodinách čas jejich zadáváním a vybíráním. A to jak se s technologiemi naučili zacházet i starší učitelé je super.

JR: Také jste z toho tak nadšeni?

 Š: Asi jo. Je to dobře, že se v tom naučili chodit i starší lidé. Jsme si teď všichni trochu blíž. Babička už mi nemusí volat, abych ji přihlásil do emailu, už to zvládne sama.

JR: Nebude tahle narůstající digitalizace vést k tomu, že se všichni přesuneme do online světa?

J: A do 3D reality. Já teď u počítače musím trávit mnohem více času než dříve a obden mám z toho bolesti hlavy. Když jsem jel do školy autobusem, mohl jsem koukat z okna a relaxovat. Teď jen střídám jednu činnost u počítače za druhou, bez nějakých přestávek.

JR: Kdybyste chtěli vyřadit počítač ze svého života, co by se stalo?

Š: Tak by nás vyhodili ze školy.

H: Když jsem mluvil o té digitalizaci, tak jsem to myslel tak, že počítač by měl být užitečným doplňkem, ale rozhodně bychom u něj neměli trávit veškerý čas. I když budu mít 4k monitor, tak fotka nějakého místa mi nikdy nedá prožít to, co zažiju, když na to místo přijdu.

J: Myslím si, že pro starší lidi je ta narůstající digitalizace spíše hrozba. Na jedné straně začnou více používat tyhle moderní technologie, na druhé straně nebudou nikdy tak opatrní, jako naše generace a snadno se stanou terčem nějakého kyberútoku.

JR: Přehodnotili jste díky covidu svůj žebříček hodnot?

Š: Člověk si váží toho, co má, až když to ztratí. Že musím být doma v devět, to mi říkali rodiče. Když mi to ale říká vláda, je to divný.

JR: A jak se změnil váš duchovní život?

J: Máme teď na všechno víc času. Můžu třeba častěji chodit na mši.

JR: Opravdu máte více času, který věnujete Bohu? Četba písma, mše, modlitba?

H: Za mě spíš ne. Jsem mladý člověk a moje víra se stále vyvíjí a roste, ale nemyslím si, že kdyby nebylo covidu, vyvíjela by se jinak. Ty informace o Bohu, které máme, se už pár tisíc let nemění a jsou nadčasové, covid necovid.

J: Já teď spoustu věcí přehodnocuji nebo se na ně snažím dívat z jiného úhlu. Třeba ve vztahu k ostatním lidem.

JR: Jste všichni z věřících rodin?

H: My jsme se k víře postupně všichni propracovali, kromě mýho taťky, ten zůstal nevěřící.

JR: Takže jsi prošel konverzí?

H: Těžko říct. Jako malé dítě jsem o tom takhle nepřemýšlel.

JR: A co ostatní? Přemýšleli jste o tom? Prošli jste konverzí?

Š: Bavil jsem se o tom se sestrou a došli jsme k závěru, že asi jo (smích).

JR: Kdy k tomu došlo? Když sestra odešla do kláštera?

Š: Né, bylo to dřív, asi v 15ti.

JR: Já až ve 30ti, takže času máte ještě dost.

J: Já asi až v 18ti. Do té doby jsem nad tím příliš nepřemýšlel.

(Šimon mezitím posunky naznačuje Aničce, že konverze znamená obrácení, otočení se [ke Kristu])

JR: Narodit se do křesťanské rodiny s sebou přináší i to, že víru (a hlavně její vnější náboženskou formu) vám rodiče předávají odmalička jako součást výchovy. „Nesahej na sporák, nebav se s cizími lidmi, choď do kostela, modli se růženec,…“ A vy to děláte, protože vám to rodiče řekli. Nikde ale není psáno, že jste se opravdu potkali s Bohem. V pubertě se pak člověk začne osamostatňovat, začne postupně zpochybňovat všechna tvrzení, která mu rodiče předkládali a začne je podrobovat kritické analýze. Některá z nich shledá podloženými a bude je dále akceptovat, jiná zavrhne jakožto produkt rodičovské zvůle.

Dříve či později projde stejnou očistou i osobní víra. Buďto shledáte, že to, co vám rodiče předali je jen jakýsi kulturní balast, který nepotřebujete a stanete se nevěřícími, nebo shledáte, že jste se ve svém životě s Bohem opravdu setkali a že ho chcete následovat, pak jste prošli konverzí. Případně celou věc odsunete na později, do kostela občas zajdete, a doufáte, že se s Bohem setkáte. A nebo tam jdete jen proto, aby vás ostatní farníci nepomluvili. V prvním případě jste hledající, v tom druhém pak pokrytci. Konverze může být zlomová, ale může být i postupná, trvat několik let. Někdo na to čeká celý život. Jde o to si položit otázku, kvůli komu to dělám? Kvůli rodičům, okolí, sobě, Bohu? A je třeba si na ni pravdivě odpovědět. Do té doby se člověk nikam nepohne.

JR: Když už jsme tu nakousli ten Julinky odchod do kláštera, jak vás to zasáhlo? Šimona asi hodně, že?

Š: Hodně. Úplně se mi to nelíbilo. Najednou mi odešla sestra. Ale je to její rozhodnutí, brát jí ho nebudu. Ona je šťastná, já taky. Chvíli jsem teda nebyl…

JR: Co sis Šimone představoval? Že budete se sestrou bydlet do konce života, u maminky?

Š: Nic jsem si nepředstavoval. Ale že v 19ti odejde pryč a já ji uvidím jen jednou za dva měsíce, to jsem si nepředstavoval…

JR: Jednou za dva měsíce? To je ještě dost často, ne?

Š: Nevím, ale že řekne „Nazdar, koncem srpna odjíždím, adie!“, to byl šok.

JR: Opravdu to bylo takhle náhlé?

Š: Úplně ne. Jednou přišla k nám do pokoje, ke mě a Prokopovi, a řekla nám že chce jít, teda ne že chce jít, ale že půjde do kláštera. A já začal brečet. Vůbec se mi to nelíbilo. Ale potom jsem si to uvědomil, že to vlastně ani není její výmysl, ale že to po ní asi chce Bůh. Je to její život a můžu jí jen podporovat v tom, co dělá.

JR: A připravoval vás na to někdo? Rodiče, kněz, katechtka? Že vy nebo vaši blízcí můžete mít povolání k zasvěcenému životu?

Š: Na to se nedá připravit.

JR: Mně jde spíš o to, jestli vám někdo řekl, že ta možnost tu je. Vždyť v kostele se každou chvíli modlíme za kněžská a řeholní povolání.

Š: No ono je to strašně pěkný, dokud to nezasáhne vaší rodinu.

JR: Je to upřímná modlitba, když se modlím: „Hele Bože, povolej si někoho, ale ať to hlavně nejsem já nebo moji kámoši.“? Může Bůh takovou modlitbu vyslyšet?

Š: Já to řeknu, jak jsem to měl já. Pokaždé, když byla tahle přímluva během mše, tak jsem na ni asi 4 měsíce nedokázal odpovědět a tak jsem raději mlčel. Nebyl jsem s tím zkrátka smířený.

JR: To tedy bylo potom, co ti to Julinka řekla. Ale do té doby?

Š: Do té doby jsem se to samozřejmě vesele modlil jako všichni ostatní.

JR: Vidíte, jak je dobré dávat při přímluvách pozor, za co se modlíte. Bůh vás nakonec vyslyší.

A k čemu volá Bůh vás? Víte to, ptáte se ho?

H: Mě od malička zajímají vlaky a vydrželo mi to dodnes, proto jsem šel i studovat dopravní průmyslovku. Asi to je nějaký druh božího povolání, jinak by to nevydrželo tak dlouho a nebylo by to tak silné.

Š: Já nevím, k čemu mě Bůh volá, ale určitě vím, k čemu mě nevolá. Určitě nebudu farářem (smích).

JR: Bůh může člověka volat i do manželství.

Š: Tak to bych byl rád. To by teď pro mě byla ta nejpříjemnější možnost.

JR: A volá tě k tomu?

Š: Myslím si, že jo. Poslední dobou.

 JR: Moje osobní zkušenost je taková, že než se člověk začne do něčeho hnát, je dobré to s Bohem nejdříve prokonzultovat.

Š: Já to prokonzultoval a mám zelenou (smích).

JR: K čemu volá Bůh vás, děvčata?

A: Já ani nevím. Asi na to přijdu až za nějakou dobu.

JR: Ptáš se ho?

A: Někdy jo.

JR: A odpovídá?

A: Nevím.

V: Já to mám stejný.

JR: On většinou odpovídá, když je člověk v tichu, daleko od počítače, Facebooku, Netflixu…Ale já jsem s tím také dlouho bojoval, než jsem se začal ptát.

H: Jestli se můžu vrátit k tý Julce. Ona byla výjimečný člověk.

JR: V čem?

H: To se těžko popisuje. Ta energie, co z ní vystupovala. Proto nás ten její odchod tak zasáhl. Ale naštěstí mám tu možnost se s ní stále vídat, skrze Šimona.

JR: A nepramenila ta její výjimečnost právě z toho, že byla blíž Bohu než ostatní?

H: Je to dost možný. Také jsem nad tím přemýšlel, že by to tak mohlo být. Každopádně teď máme vzor, ke kterému můžeme vzhlížet a můžeme se snažit dělat věci tak, jak je dělala ona.

JR: Před konverzí bych si o takovém člověku myslel, že se totálně zahrabal a zničil si celý život. Jak jste to vnímali vy?

Š: Julka byla člověk, který furt chodil ven, neustále měla nějaké akce, někam jezdila. Život v klášteře pro ní musel být strašný šok.

JR: A byl to pro ni šok? Mluvili jste s ní o tom.

Š: No vlastně asi ani nebyl. Ona je tam strašně spokojená.

H: Třeba je to to, co hledala.

JR: A není to logické, že když je to povolání od Boha, že v tom bude spokojená?

Berte to z jiného pohledu. Náš „reálný“ svět je jen jakési pozlátko, v lepším případě je to přípravka na život s Bohem ve věčnosti. V kontemplativním řádu se člověk může k tomuto cíli přiblížit mnohem snáz a rychleji. Ten kdo marní čas, jsme ve skutečnosti my. Plakat by měla Julinka nad námi, že jsme Bohu tak vzdáleni a nikoliv my nad ní.

JR: Jedna z věcí, na které jsem se vás chtěl ještě zeptat je následující. Co pro vás znamená spolčo a co vám dává? Jsem z ateistické rodiny a nikdy jsem v žádném spolču nebyl, tak úplně nevím, jak funguje. Ale měl jsem několik spolužáků, pro které bylo jejich farní společenství mládeže natolik důležité, že se pro ně stalo ústředním bodem jejich náboženského a duchovního života. A když pak nastala změna (hádka uvnitř spolča, odstěhování se) a ti lidé se přestali spolča účastnit, skončil tím i jejich náboženský život a nakonec zcela odpadli od víry (což bylo dáno i tím, že do té doby ve skutečnosti ještě stále neprošli zmiňovanou konverzí). Jednu kamarádku kupříkladu její spolčo zavrhlo potom, co si našla kluka z ateistické rodiny. Ona pak zanevřela na celou církev.

H: To se jí popravdě moc nedivím. Kvůli takové malichernosti. Vždyť i nevěřící člověk může časem uvěřit. Já bych na jejím místě asi jednal jinak, ale dokážu se do ní vžít a chápu ji.

V: U nás něco takového snad nehrozí. Julinka tu zavedla i množství duchovního programu, takže to není jen o tom, že bychom tu jen tak klábosili a dělali kraviny. Nejsme tu jen proto, že chodíme do kostela.

J: Když se podívám na Středy s Pánem, nebo programy na farních táborech, tak to nebyly jen dlouhé, složité modlitby. Třeba růženec je pro řadu dětí náročný a nezvládnou se na něj soustředit. Snažili jsme se proto o modlitby, které byly obsahově modlitbami, ale tou formou byli živější, aby člověka více vtáhli dovnitř.

V: Na táboře, kam jsem jezdila dříve, duchovní program sestával pouze z růžence. Naopak na našem farním táboře byly ty modlitby pokaždé jiné a všichni jsme se do nich zapojovali. Bavilo mě to a rozhodně jsem se nemusela schovávat ve stanu, tak jako dříve před tím růžencem (všichni se smějí).

Š: Každému vyhovuje jiný styl modlitby a mě růženec vůbec nevadí, ale myslím si, že ten styl modlitby, který jsme měli my – kombinace chvil ticha, zpěvu chval a četby krátkého duchovního textu – je pro děti a mládež asi ten nejlepší způsob. Každý to může  ale vidět jinak.

H: Když se vrátíme k prapůvodní otázce, co pro nás znamená spolčo, tak tady jsem se rozhodně nikdy nedostal tak daleko, že by pro mě spolčo znamenalo víc jak víra. To tady ani nehrozí. Po odchodu otce Timoteje spolčo (s výjimkou přípravy tábora) prakticky ani nebylo. Strávit společně deset dní na táboře a připravovat tam program pro děti bylo sice fajn, ale duchovně nám to nic nedalo. Dokud tu byl otec Timotej, tak jsme měli sezení, kde jsme se s ním scházeli jen my, bez těch dětí a diskutovali na různá témata. Pro děti jsme organizovali jen víkendovky, což nezabralo tolik času a my měli čas probírat jak mezi sebou, tak s otcem Timotejem duchovní témata, která nás zajímala. V těch posledních dvou letech jsme tohle vůbec neměli.

JR: Chybí vám to?

Všichni: Rozhodně.

H: Už máme na konec března s otcem Martinem naplánované první setkání spolča. Ale trvalo nám to celkem dlouho, než nám došlo, že nám to chybí.

JR: Ale je skvělé, že vám to došlo a že jste s touhle iniciativou za otcem Martinem přišli.

Díky za velice zajímavý a příjemný rozhovor.

Jan Rusňák

Emailové odpovědi od Anety:

JR: Chybí ti fyzický sociální kontakt?

Aneta: Chybí mi kontakt s kamarády a rodinou.

JR: A jak se v posledním roce změnil tvůj duchovní život?

Aneta: Myslím si, že se mému duchovnímu životu daří lépe, než před rokem, když začal covid, kdy nikdo netušil, co bude. Ale teď když už je tu covid přes rok, tak se snažím normálně žít a budovat vztah s Bohem. Hodně mě inspirují rodiče a sleduji i věřící účty na sociálních sítích, kde se snažím také inspirovat.

JR: Jak tě zasáhl Julinky odchod do kláštera?

Aneta: Bylo to trochu těžší se s Julinky odchodem smířit, vedla spolčo a měla dost věcí na starosti. Ale myslím, že to bude všechno dobré a že se za nás modlí 🙂

JR: Co pro tebe znamená spolčo a co ti dává?

Aneta: Myslím si, že teď funguje spolčo dobře. Připravujeme se na tábor atd. Ale jsem ve spolču teprve od září a v říjnu se vše zavřelo, takže nevím, jak fungovalo před tím. Nedokážu teď říci, jestli mi ve spolču něco chybí, vzhledem k aktuální situaci…

JR: K čemu tě volá Bůh?

Aneta: Zatím nevím, ale věřím, že má pro mě Bůh vymyšlený dokonalý plán 🙂